Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 391/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 19. října 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A.Ž., zastoupeného JUDr. O.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, čj. a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, č.j. -966, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. V.Š. a přísedící PhDr. P.D. a F.P. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci sp. zn. Městského soudu v Praze, stěžovatel vytýká obecným soudům, že se při rozhodování o podjatosti označených členů senátu dopustily řady pochybení, které ve svém důsledku vedly k porušení ústavně zaručených práv a svobod

2

garantovanýchu ad (dále jen ""). Podle stěžovatele docházelo v řízení o jeho trestní věci v průběhu více jak čtyř let k závažným procesním pochybením, které, přestože na ně upozorňoval, nebyly senátem, konkrétně předsedkyní senátu, vzaty v úvahu a odstraněny. Stěžovatel z toho vyvozuje, že členové senátu jsou vůči němu nepřátelsky zaměřeni, a proto i podjati při rozhodování v jeho trestní věci. V obsáhle koncipované ústavní stížnosti vytýká Městskému soudu v Praze, že nereagoval na stěžovatelovy námitky o porušování ústavního pořádku, zatímco Vrchní soud v Praze podle jeho názoru pochybil, když se nedržel revizního principu a nezkoumal důkazy o podjatosti předsedkyně senátu, které vyplývají z trestního spisu. Oba obecné soudy nevyvrátily stěžovatelovo tvrzení o úzce nepřátelském osobním poměru předsedkyně senátu městského soudu k jeho osobě. Stěžovatel rovněž namítl, že byl odňat svému zákonnému soudci, když původně byl odvolacím senátem v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. senát Vrchního soudu v Praze 8 To za předsednictví JUDr. L. a poté o dalších opravných prostředcích rozhodoval jako odvolací orgán senát vrchního soudu 5 To za předsednictví JUDr. K. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel namítl i podjatost členů senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, a to soudců JUDr. J.K., JUDr. V.K. a JUDr. B.P., o této námitce však nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Z důvodů shora uvedených se stěžovatel cítí být postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími dotčen ve svých právech, a proto pro porušení , článku 10, článku 90, článku 95 odst. 1 a článku 96 odst. 1y ČR a dále článku 1, článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 1, 3, 4, článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1, 2, článku 37 odst. 3 a článku 40 odst.2, 6y a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Svoji ústavní stížnost spojil stěžovatel též s návrhem na vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel byl odňat svému zákonnému soudci a že z tohoto důvodu se veškerá rozhodnutí přijatá senátem Vrchního soudu v Praze pod vedením JUDr. J.K. ruší. Dále je s ústavní stížností spojen návrh na vydání předběžného opatření, a to odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1998, čj. -979, a návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu, neboť stěžovatel má za to, že tímto ustanovením se účastníkům odebírá možnost dvojstupňového řízení před nezávislou a nestrannou institucí, když orgán, proti kterému je namítána podjatost, o své podjatosti sám rozhoduje, a to navíc v neveřejném zasedání.

3

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin vraždy podle ustanovení § 219 trestního zákona a že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 4. 1995 byl uznán vinným uvedeným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 14 let. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, čj. -699, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 21. 4. 1997 uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 trestního zákona a trestným činem nadržování podle ustanovení § 166 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce 5 let. I toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze dne 8. 10. 1997, čj. -850, zrušeno a věc vrácena opětovně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze rozhodl po doplnění dokazování v předmětné věci rozsudkem ze dne 3. 2. 1998 tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže a nadržování a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 7. 1998, čj. -979, byl zrušen výrok o trestu a stěžovatel byl za nezměněné trestní kvalifikace pravomocně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve stejné výši. V průběhu hlavního líčení vznesl stěžovatel námitku podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze, které však nebylo vyhověno, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 1998 vyslovil, že senát není vyloučen z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení, neboť nebyly shledány důvody podjatosti ve smyslu ustanovení § 30 trestního řádu. Ke stejnému závěru dospěl odvolací orgán, Vrchní soud v Praze, který se v odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 4. 1998, čj. -966, se závěry Městského soudu v Praze o absenci důvodů podjatosti ztotožnil.

Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že právo přezkumu činnosti obecných soudů mu nepřísluší obecně, ale jen tehdy, nepostupují-li tyto soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy pátéy, posoudil napadená usnesení obecných soudů z tohoto pohledu. Ze spisu

Městského soudu v Praze, sp. zn. , je sice zřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, čj. -966, bylo stěžovateli doručeno až po vydání druhostupňového rozsudku Vrchního soudu v Praze v trestní věci, avšak tato skutečnost nikterak nepředstavuje tvrzené porušení práva na obhajobu. Obsahem práva účastníka soudního řízení ve smyslu článku 37 odst. 2y je právo být zastoupen advokátem, což stěžovateli jak v řízení v trestní věci, tak v řízení o námitce podjatosti členů senátu upřeno nebylo. Námitka o odnětí stěžovatele zákonnému soudci, tedy porušení článku 38 odst. 1

4

, souvisí podle názoru Ústavního soudu s rozhodováním Vrchního soudu v Praze jako odvolacího orgánu v trestní věci stěžovatele. Plyne to z kontextu ústavní stížnosti, když stěžovatel argumentuje tím, že osmý senát Vrchního soudu v Praze pod předsednictvím JUDr. L., byl jeho věci "nakloněn" příznivěji, než pátý senát tohoto soudu pod předsednictvím JUDr. K. Ani v tomto směru však ústavní soud pochybení obecného soudu neshledal. Rozvrh práce trestního úseku Vrchního soudu v Praze je založen na specializaci podle druhu projednávané trestné činnosti tak, jak je právně kvalifikována rozsudkem soudu prvního stupně. Pokud tedy v řízení před soudem prvního stupně byla trestná činnost stěžovatele překvalifikována, byl podle schváleného rozvrhu práce k projednání posléze příslušný senát 5 To Vrchního soudu v Praze. Přestože petit ústavní stížnosti je v této části formulován vadně, nepovažoval Ústavní soud vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, neboť by to s ohledem na výsledek nebylo účelné.

Co se týče námitky stěžovatele o tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho námitkou o "úzce nepřátelském poměru" předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vůči jeho osobě, který je podle stěžovatele příčinou všech jím tvrzených pochybení a důvodem k vyslovení podjatosti, Ústavní soud má za to, že v této části je argumentace stěžovatele neopodstatněná. Došlo-li totiž podle jeho názoru k některým pochybením v průběhu trestního řízení, neznamená to ještě, že pouze tím je založen úzce nepřátelský poměr soudce k obžalovanému. Důvodem podjatosti ve smyslu ustanovení § 30 trestního řádu je nemožnost v trestním řízení nestranně rozhodnout. Nic takového však ze spisu neplyne, leč to, že odvolací soud měl na věc v některých aspektech jiný názor než soud I. stupně.

Ústavní soud se dále zabýval ostatními stěžovatelovými tvrzeními, která však blíže nerozvádí, a jsou evidentně účelová. Stěžovatel vytýká obecným soudům závažné vady řízení a protiústavní postup, avšak meritorní rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností nenapadl. Stěžovatelův neúspěch v trestním řízení však nelze sám o sobě považovat za porušeníy ay. Předestřená argumentace v ústavní stížnosti ukazuje spíše na snahu zpochybnit již vydaná a pravomocná rozhodnutí tvrzením o podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze a poté i Vrchního soudu v Praze. Svědčí o tom i příklad, kdy stěžovatel za důkaz podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze a za pošlapávání lidských práv považuje i výzvu k nástupu do výkonu trestu. Vzhledem k tomu, že některé výrazy v ústavní stížnosti jsou již hraniční a stížnost sama faktickou argumentaci a správně formulovaný petit postrádá, má

Ústavní soud za to, že nejen stěžovatel, ale i jeho právní zástupce, funkci Ústavního soudu zřejmě nepochopili.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení a ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro rozhodování o návrhu na předběžné opatření, stejně jako není možno věcně rozhodnout o návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 trestního řádu, neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Z tohoto důvodu byl stěžovatelův návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení a ustanovení odmítnut.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. října 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu