Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 130/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci stěžovatelky ing. L.K., zastoupené advokátem JUDr. K.L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1996, čj. -80, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1995, čj. -59, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

II. Ú5 130/97

Stěžovatelka se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení , d (dále jen " ") domáhala zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala proti žalovanému ing. J.L., ministru, pod adresou Ministerstvo zemědělství ČR, ochrany osobnosti pro nepravdivá a difamující slova, která o ní měl pronést dne 5. 11. 1993 při tiskové konferenci, totiž "že prováděla kontroly velmi často v rozporu se zákonem" a dne 14. 9. 1993 při pracovní poradě, když prohlásil, "že ho obelhala". Současně vyslovila názor, že bylo již věcí odvolacího soudu, aby, když zjistil, že rozhodnutí soudu prvého stupně je v rozporu s u, předložil dle y ČR řešení případu přímo Ústavnímu soudu. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že tento, aniž by se zabýval otázkou porušení rovnosti stran, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v tom smyslu, že ing. J.L. není pasivně legitimován. Z hlediska skutkového zdůraznila, že ministr výroky, směřující proti její cti, doznal a že jejich nepravdivost vyplývá i ze zprávy jiné zaměstnankyně ministerstva, shodné se zprávou, kterou sama vypracovala a která byla příčinou žalobou napadených výroků ministra.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. , a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není soudem nadřízeným soudům obecným a že není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze však Ústavní soud zjistil, že

2

3

obecné soudy zcela v souladu s principy, obsaženými v hlavě páté y, svá rozhodnutí, tak jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména , , ), nejen řádně odůvodnily, ale také uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Vycházeje z magnetofonového záznamu tiskové konference, konané 5. 11. 1993, a výslechu svědků, dospěly k závěru, že vzhledem k úpravě, obsažené v , konkrétně v ustanoveních § až 16; 853 a 420, není žalovaný ministr J.L. jako fyzická osoba pasivně legitimován, neboť na tiskové konferenci, konané dne 5. 11. 1993, vystupoval jako představitel příslušného resortu, odůvodňující odvolání žalobkyně, aniž by se přitom dopustil tzv. excesu, a v rámci pracovní porady, konané dne 14. 9. 1993, šlo o výtku, založenou vztahem nadřízenosti a podřízenosti v souvislosti s řešením konkrétního pracovního úkolu. Protože uvedený závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně ministra není v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním a odpovídá názorům všeobecně teorií i praxí přijímaným o podmínkách odpovědnosti fyzických a právnických osob v případě zásahu do práv na ochranu osobnosti, má ústavní soud za to, že takové hodnocení důkazů a závěry z něho plynoucí nelze označit za hodnocení překračující meze ústavnosti a proto také závěry soudu je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu ústavně chráněného principu soudní nezávislosti dle y ČR, to vše s tím důsledkem, že nemohlo dojít k porušení č1. 1 y ani č1. 37 odst. 3 y. Uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

3

4

Jen pro úplnost Ústavní soud k námitce nedostatku postupů soudu dle y ČR uvádí, že dané ustanovení je ustanovením, upravujícím postup soudu v případě rozporu zákona s normou vyšší právní síly, tj. ústavním zákonem a nikoliv v případě údajného rozporu rozhodnutí s těmito normami.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.Antonín Procházka

V Brně dne 19. 10. 1998 předseda senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

4