Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 350/97

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, o ústavní stížnosti J.Z., zastoupenou advokátem JUDr. M.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. -64, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 24. 10. 1996, čj. -41, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a F., Krajského státního zastupitelství a O.B., zastoupeného advokátem JUDr. T.H., jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. , kterým bylo určeno, že dohoda o vydání a převodu majetku, uzavřená dne 1.10.1992 mezi F., jako vydávajícím a převádějícím, a J.Z. a O.B., jako nabyvateli, ohledně majetku ve vlastnictví ČR

původně spravovaného a obhospodařovaného státním podnikem N., je neplatná, včetně dodatku ze dne 2. 11. 1992, v části týkající se druhé žalované (dále jen "dohoda o vydání a převodu majetku"). Žalobcem v dané věci bylo Okresní státní zastupitelství, které podalo podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, návrh na určení neplatnosti výše označené dohody.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výše uvedenými rozsudky ve vztahu k ní došlo k porušení d (dále jen " "), podle kterého má každý právo vlastnit majetek, a zásah do jeho majetku je možný pouze na základě zákona. K porušení tohoto práva navrhovatelky došlo podle jejího tvrzení v důsledku nesprávného použití , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho ustanovení a , a dále v nesprávném použití , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dosavadnímu postupu orgánů veřejné moci stěžovatelka vytýká konkrétně to, že v dosavadních řízeních o určení neplatnosti dohody o vydání a převodu majetku, a to z hlediska, zda účastníci na straně nabyvatelů splňují znaky oprávněné osoby podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumávaly realizaci vládou schváleného privatizačního projektu, což je podle ní v rozporu s ustanoveními , podle kterého rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem. Dále uvádí, že podle jejího názoru neměl ani státní zástupce oprávnění z tohoto hlediska podat žalobu o neplatnost dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené na základě vládou schváleného privatizačního projektu.

Ústavní soud nejprve posoudil návrh krajského státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, obsažený v jeho vyjádření, podle něhož je třeba zvážit, zda se v případě předmětné ústavní stížnosti nejedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu zákona. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatelka nevyužila možnosti navrhnout ve smyslu nejpozději před vyhlášeními potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, aby tento vyslovil přípustnost dovolání, a to se závěrem, že skutečnost neuplatnění na straně stěžovatele důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné nezakládá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práv zaručovaných y. V daném případě by bylo možno uvažovat o zásahu do vlastnického práva stěžovatelky pouze za předpokladu, že by v posuzovaném soudním řízení došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Takové porušení však Ústavní soud neshledal.

Poté, co se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu pro Prahu - východ, sp. zn. , s vyjádřením Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, a s vyjádřeními Krajského státního zastupitelství, F., a Ing. O.B., všech jmenovaných jako vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky uvedených v ústavní stížnosti, která se týkají za prvé její polemiky ohledně aktivní legitimace státního zastupitelství k podání žaloby na neplatnost dohody o vydání a převodu majetku podle , o státním zastupitelství, když dohoda byla uzavřena v souladu se schváleným privatizačním projektem, a za druhé polemiky ohledně oprávněnosti obecných soudů zabývat se platností či neplatností dohody o vydání a převodu majetku, uzavřené na základě schváleného privatizačního projektu, dospěl ústavní soud k závěru, že s právními názory, které v tomto směru zaujaly obecné soudy, je třeba se ztotožnit, stejně tak jako se závěrem o tom, že stěžovatelka

nesplňuje zákonné znaky oprávněné osoby podle , ve znění pozdějších předpisů, v poměru k předmětnému majetku.

K otázce aktivní legitimace státního zastupitelství se Ústavní soud shoduje s právními názory obecných soudů v tom smyslu, že ustanovení , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může státní zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, je ustanovením aplikovatelným i na spory o eventuální neplatnost dohod o vydání a převodu majetku, které byly uzavřeny v procesu privatizace. V návaznosti na to je pak třeba uvést, že ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, je třeba interpretovat tak, že tímto ustanovením je vyloučen přezkum rozhodnutí o privatizaci ve správním soudnictví, nelze z něj však vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv, uzavřených v procesu privatizace podle citovaného zákona, o vydání a převodu majetku v občanskoprávních řízeních zahájených k návrhu státního zástupce podle , o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž se ztotožnil s tím závěrem obecných soudů, podle něhož se na případy absolutně neplatných právních úkonů nevztahují ustanovení o promlčení, a že podle platného znění ustanovení , o státním zastupitelství, může státní zastupitelství podat předmětnou žalobu o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, bez časového omezení.

K posouzení výše uvedené námitky stěžovatelky vzal v úvahu i obsah důvodové zprávy k , kterým bylo novelizováno ustanovení , o státním zastupitelství, které ve své původní podobě oprávnění státního zastupitelství podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v těch případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků, omezovalo lhůtou jednoho roku od účinnosti (účinnosti zákon nabyl 1. 1. 1994). Důvodová zpráva uvádí, že předmětné přechodné ustanovení bylo omezeno jednoroční lhůtou proto, že se při jeho koncipování předpokládalo, že v uvedené době bude přijat zákon o majetku České republiky, který by legislativně vyřešil problémy, jichž se týká zákona o státním zastupitelství. Vzhledem k tomu, že k přijetí zákona o majetku České republiky nedošlo, bylo třeba nalézt legislativní řešení, které by zajistilo, aby předmětné oprávnění státního zastupitelství zůstalo zachováno, tedy, aby státní zastupitelství nemohla i nadále podávat za podmínek zákona o státním zastupitelství návrhy na zahájení občanského soudního řízení. Důvodová zpráva výslovně neřeší povahu předmětné lhůty, avšak vzhledem k tomu, že nerespektování ustanovení, omezující volnost účastníků, za které je třeba považovat i ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a , mají za následek absolutní neplatnost takového úkonu, je třeba přisvědčit názoru vyslovenému obecnými soudy v tom smyslu, že té se lze - na rozdíl od případů tzv. relativní neplatnosti - dovolat bez časového omezení. Ústavní soud považuje v této souvislosti za vhodné uvést, že v řízeních navazujících na pravomocný rozsudek, jímž by byla v řízení zahájeného na návrh státního zastupitelství předmětná smlouva zcela nebo zčásti zrušena, konkrétně např. v řízení o

určení vlastnického práva, řízení o vydání věci, resp. vyklizení předmětného majetku, by bylo možno uplatnit nabyvateli předmětného majetku námitku vydržení.

Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatelky neshledal, a proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné,

V Brně dne 9. října 1998 JUDr.Pavel Varvařovský předseda senátu