Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 322/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 21. září 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K.N., zastoupeného JUDr. R.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, čj. -64, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1998, čj. -78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů setrvává stěžovatel na svém tvrzení, že v projednávané věci nebylo doloženo, že by došlo k vyplacení náhrady a že je navíc dán restituční důvod ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť věc byla vyvlastněna pro účely splnění směrného plánu, který však v době vyvlastnění neexistoval. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

2

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - východ Ústavní soud zjistil, že o restitučním nároku stěžovatele, opřeném o ustanovení a j) , rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že k vyvlastnění došlo, jak vyplývá z usnesení bývalého Lidového soudu ze dne 12. 11. 1960 ve věci sp. zn. , za náhradu, takže nepřichází v úvahu restituční důvod podle ustanovení citovaného zákona. Pokud jde o další restituční důvod podle ustanovení tohoto zákona, byly, jak zjistil krajský soud, nemovitosti vyvlastněny k osvětovým účelům a tomuto účelu slouží doposud. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR již citovaným rozhodnutím tak, že toto dovolání zamítl. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR závěry soudů obou stupňů o vyvlastnění předmětných nemovitostí za náhradu nejsou zpochybnitelné. Pokud pak jde o další restituční důvod podle ustanovení , konstatoval Nejvyšší soud ČR, že jde-li o přechod věci na stát vyvlastněním, napravuje restituční zákon křivdu způsobenou odnětím vlastnictví v rozporu s tehdy platným objektivním právem jen ve dvou, již konstatovaných, případech. Systematickým a logickým výkladem ustanovení restitučního zákona lze podle názoru Nejvyššího soudu ČR dovodit, že jiné případy křivd, vzniklých odnětím vlastnického práva v rozhodném období vyvlastněním, , ve znění pozdějších předpisů, neodčiňuje (na rozdíl od křivdy vzniklé odnětím vlastnického práva znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy ve smyslu ustanovení restitučního zákona).

Také Ústavní soud má za to, že restituční důvody související s vyvlastněním jsou přesně vymezeny v ustanovení a j) , o mimosoudních rehabilitacích, což znamená, že za odškodnitelné podle tohoto restitučního zákona lze považovat pouze tyto křivdy související s vyvlastněním, nikoli však již křivdy jiné, tedy kupř. ani křivda způsobená vyvlastněním, vykonaným, jak je tomu u znárodnění, v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Právě okolnost, že rozpor s tehdy platnými zákonnými předpisy je upraven v ustanovení citovaného zákona jako restituční důvod pouze u znárodnění, nasvědčuje současně nemožnosti aplikace ustanovení tohoto zákona, neboť vyvlastnění jako restituční důvod je upraveno v odst. 1, přičemž skutečnost, že se tak případně stalo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, lze stěží posunout do roviny ustanovení zákona, týkajícího se politické perzekuce a

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. V této souvislosti třeba rovněž poukázat na preambuli k tomuto restitučnímu zákonu obsahující princip pouhého zmírnění některých křivd.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. září 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu