Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 249/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. A. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 27. 5. 1998.

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá s odvoláním na porušení práva na osobní svobodu podle ustanovení d a ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení

§ 250 odst. 1, 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti. Tento trest zákazu činnosti byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

K namítanému porušení základních lidských práv a svobod došlo podle stěžovatele postupem obou soudů, jež se při rozhodování dostatečně nezabývaly obhajobou stěžovatele, nedbaly důsledně zákonů a přesvědčivě neargumentovaly své výroky, čímž dochází k závěru, že soudy nebyla náležitě prokázána subjektivní stránka trestného činu.

Jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje obvykle celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces podle a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na shora uvedené třeba konstatovat, že takové porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ani z usnesení Vrchního soudu v Olomouci nevyplývá, a ani jako takové není ústavní stížností namítáno.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci oběma zmíněnými soudy a dovozuje z jejich rozhodnutí porušení d. Poukaz na porušování d se jeví jako nepřípadný, neboť této y upravuje možnosti omezení osobní svobody a dotýká se především úkonů, které předcházejí vlastnímu trestnímu soudnímu řízení.

Je nutno podotknout, že základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům - . V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným - a 4 - resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům - y ČR. V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a pro dokazování, přičemž se zde uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu). Orgány činné v trestním řízení, tedy i soudy, mají povinnost usilovat o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tudíž v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dále soudy samy rozhodují, které z navrhovaných důkazů provedou a při jejich hodnocení nejsou vázány zákonnými pravidly, pouze svým volným uvážením. V odůvodnění rozsudku se pak soud vypořádává se skutečností, o které důkazy svá rozhodnutí opřel a čím se řídil při hodnocení důkazů, eventuálně proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších.

Z důvodů shora uvedených, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh ústavní stížnosti pokládat za návrh zjevně neopodstatněný.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 1998 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu