Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 219/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené Mgr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1995, sp. zn. , o prohlášení neplatnosti zák. č. 143/1947 Sb. o zrušení , ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty in fine : "od 25. 2. 1948", t a k t o :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížnosti napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1995, sp. zn. a tvrdí, že tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ( d, dále jen "Listina", č1.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), právo vlastnit majetek ( y a Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na rovné postavení účastníků ( a y). Navrhovatelka zdůrazňuje, že k porušení shora uvedených práv a svobod došlo především na základě ústavně nekonformního výkladu účinků zák. č. 143/1947 Sb., který" provedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku.

Současně s ústavní stížností podala navrhovatelka podle písm.a) y a , ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. a na zrušení , ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty in fine : "od 25. února 1948".

Závěrem svého podání stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud upustil od podmínky právní moci napadeného rozsudku, protože v souvislosti s doručováním citovaného rozhodnutí všem 157 účastníkům řízení dochází k více než jednoročnímu skluzu v nabytí právní moci rozhodnutí a tím stěžovatelce údajně vzniká vážná újma na jejích právech. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na dřívější ústavní

stížnost, která byla usnesením ze dne 30. 10. 1996,

sp. zn.

, odmítnuta jako předčasná.

Dne 16. 1. 1998 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti ze které vyplývá, že ústavní stížnost již nyní splňuje podmínku uvedenou v ustanovení a 4 , neboť napadený rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 30. 10. 1997.

Z podané stížnosti Ústavní soud stručně zrekapituloval její obsah v tom smyslu, že navrhovatelka, jak uvádí, jako právní nástupkyně původního vlastníka majetku Dr. A.Sch., se domáhala podle příslušných ustanovení , případně , vydání nemovitostí, nacházejících se na území okresu Č.B., které přešly do vlastnictví země České na základě zák. č. 143/1947 Sb.

O návrhu stěžovatelky rozhodoval nejprve Okresní úřad Č.B. - pozemkový úřad, který rozhodl, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí ve správním rozhodnutí blíže specifikovaných.

Proti rozhodnutí Okresního úřadu Č.B. - pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 1995, č. j. : OPÚ/R-703/95/591/93, podala stěžovatelka opravný prostředek. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 28 Ca

2

262/95, potvrdil výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu a dále v odůvodnění výroku svého rozsudku uvedl, že především se ve svém řízení zaměřil na zjištění, zda byly v dané věci splněny podmínky pro restituční nárok stěžovatelky na zemědělský majetek podle , ve znění pozdějších předpisů, případně podmínky stanovené

Městský soud konstatoval, že použití není možné, neboť tento zákon se vztahuje jen na majetek, který" původní vlastník pozbyl podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb.

Obecný soud shodně s pozemkovým úřadem dospěl k závěru, že použitelnost ve znění pozdějších předpisů je vázána na vymezení rozhodného období ( ), které počíná dnem 25. 2. 1948 a končí 1. 1. 1990.

Předmětný majetek přešel do vlastnictví země České podle zák. č. 143/1947 Sb. k datu účinnosti zákona, t. j. k 13. 8. 1947. K přechodu vlastnictví na stát došlo ex lege citovaného zákona bez nutnosti intabulace, jako podmínky k převodu nemovitých věcí, podle § 431 Obecného zákoníku občanského z r. 1811.

Závěrem obecný soud zdůraznil, že se ve svém řízení již nezabýval otázkou, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou ve smyslu , neboť tuto problematiku považoval za daného stavu věci za nadbytečnou.

Ústavní soud zjistil, s ohledem na spojené návrhy , že stěžovatelka podala spolu s ústavními stížnostmi rovněž ve věci vedené pod

sp. zn.

a

návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb.

Ústavní soud z předloženého listinného důkazu a podané ústavní stížnosti zjistil, že předchozí řízení a vydaná rozhodnutí byla vedena zcela ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, když jak dovodil i městský soud na daný případ nelze aplikovat právní režim , který" jako jediný

3

prolamuje hranici rozhodného období daného V této souvislosti Ústavní soud znovu opakuje, v odvolání na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997 sp. zn. , že v dosavadních řízeních nebyl zák. č. 143/1947 Sb. přímo aplikován, neboť tento zákon byl pouze právním i faktickým důvodem přechodu majetku hlubocké větve rodiny Sch. na zemi Českou. Jeho uplatněním tedy nemohlo dojít ke skutečnostem tvrzeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti.

Stěžovatelka neprokázala v předchozích řízeních svůj nárok na restituci majetku podle a její návrh byl proto odmítnut.

Ústavní soud vycházel při svém hodnocení jak z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, tak i z usnesení ve věci PI.ÚS 43/96 a je nucen konstatovat, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smytu ust. , ve znění , neboť napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení práv a svobod garantovaných u či mezinárodními smlouvami podle y.

Pokud se týká části návrhu na prohlášení neplatnosti zák. č. 143/1947 Sb., odůvodňuje stěžovatelka své podání tvrzením, že výklad účinku zákona č. 143/1947 Sb., provedený Městským soudem v Praze v souvislosti s jeho citovaným rozsudkem je ústavně nekonformní a jako takový porušuje právo navrhovatelky na spravedlivý proces ( d, dále jen "Listina", č1.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), právo vlastnit majetek ( y a Dodatkového protokolu úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na rovné postavení účastníků ( a y).

K návrhu na zrušení citovaného zák. č. 143/1947 Sb. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 18. května 1998

sp. zn.

a ve stručnosti pouze shrnuje, že zák. č. 143/1947 nebyl žádným z orgánů rozhodujících o

4

restitučním nároku stěžovatelky přímo uplatněn v předcházejících řízeních, neboť tento zákon je právním předpisem, na jehož podkladě v minulosti došlo ke ztrátě vlastnictví předmětných nemovitostí a ve smyslu ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, nedošlo k naplnění podmínek tohoto ustanovení, když hmotné právo, uplatněné v předchozích řízeních, se opíralo pouze o znění , ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud znovu opakuje v odvolání na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1997, sp. zn. , že nenaplněním podmínky , nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv a svobod tak, jak to má na mysli ve spojení s

Navrhovatelku proto nelze považovat ve smyslu ustanovení ve vztahu ke znění za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení citovaného zákona, a proto byla tato část návrhu odmítnuta podle ustanovení z důvodu uvedeného v ust. , ve znění novel.

O návrhu na zrušení části ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, bylo již rozhodnuto nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998 pod sp. zn. ve smyslu ustanovení ve spojení s ust. , tuto část návrhu Ústavní soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti ( cit. zákona).

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS

V Brně dne 28. září 1998