Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 222/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů I. M., a L. F., obou zastoupených JUDr. M. F., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 5. 1998.

Svým podáním napadají rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. , jímž byli odsouzeni pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Poukazují na nedostatečnou důkazní situaci, na porušení práva na obhajobu a na nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení. Jejich stížnost vyúsťuje v závěr, že došlo k porušení ustanovení trestního řádu při výslechu svědka, jakož i základních zásad trestního řízení a k porušení ustanovení d.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle níž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje obvykle celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zákonností řízení a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces podle a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takové porušení z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyplývá, a ani jako takové není ústavní stížností napadáno.

Ústavní stížností ve své podstatě stěžovatelé brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy nebyla při některých výsleších obviněných i svědků dodržena příslušná ustanovení trestního řádu, zejména pak právo na obhajobu. Tato námitka však ve světle celého předmětného trestního řízení se jeví jako lichá, neboť i když v určitém stadiu trestního řízení došlo k procesním pochybením, tato byla odstraněna po vrácení věci státnímu zástupci k došetření, resp. z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že soud se při svém rozhodování opíral pouze o důkazy nezatížené vadami procesního charakteru, zejména s přihlédnutím k dodržení práv obviněných na jejich obhajobu. Je třeba konstatovat, že základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům - ustanovení . V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem, který stanoví zákon ( a 4). Soudům je tedy svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (ustanovení y ČR). V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a pro dokazování, kdy se zde uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Znamená to, že orgány činné v trestním řízení - tedy i soudy - mají povinnost usilovat o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti , v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy rovněž samy rozhodují, které z navrhovaných důkazů provedou, podle svého vnitřního přesvědčení je hodnotí jednotlivě i vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozsudku se pak vypořádávají se skutečností, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a čím se řídily při hodnocení důkazů, event. proč nevyhověly návrhům na provedení důkazů dalších.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatelů, je třeba ho pokládat za zjevně neopodstatněný.

Z důvodů shora uvedených senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 1998 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu