Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 138/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl mino ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelky ing. O.K., zastoupené advokátem Mgr. V.E., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 1997, čj. -55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatelka podala dne 25. března 1998 ústavní stížnost, v níž požadovala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 1997, čj. , s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. a z něj zjistil, že 4. ledna 1995 podala navrhovatelka žalobu proti ing. J.V., v níž se domáhala, aby soud určil, že je spoluvlastnicí ideální 1/2 nemovitostí v žalobě označených, v k.ú. V. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Okresní soud dne 9. října 1996 rozsudkem, čj. -43, žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že jak žalobkyně, tak žalovaný splňovali podmínky ust. písmeno c) , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

neboť jsou dětmi původního vlastníka, zemřelého ing. M.V. Předmětné nemovitosti přešly na stát. Ing. J.V. včas uplatnil svůj restituční nárok vůči povinné osobě a byla s ním uzavřena dohoda o vydání věci. Pokud se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastnicí ideální 1/2 nemovitostí, které byly žalovanému vydány, s odkazem na skutečnost, že splňuje také podmínky restitučního zákona, neshledal soud její návrh důvodným s ohledem na to, že neprokázala, že by sama podala povinné osobě výzvu k vydání věci. Sama žalobkyně uvedla, že výzvu nemohla podat, neboť neměla potřebné doklady. Z dikce vyplývá, že je-li oprávněných osob více, celá věc se vydá té z oprávněných osob, která ve lhůtě uplatní svůj nárok. To se v daném případě stalo a věc byla vydána žalovanému.

Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že kupní smlouva, kterou její zemřelý otec převedl předmětné nemovitosti na s.p. Z., byla od samotného počátku neplatná a proto smrtí otce musely tyto nemovitosti přejít na ni a jejího bratra, a to rovným dílem. Dále uvedla, že v zákonné lhůtě nepodala proti povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí, neboť nevěděla, že žalovaný takovou výzvu již uplatnil a měla za to, že předmětné nemovitosti jsou jeho vlastnictvím na základě odstupní smlouvy z roku 1947. Při jednání před Krajským soudem v Brně pak navrhovatelka požadovala změnu návrhu v tom smyslu, že žalovaný je povinen jí vydat polovinu předmětných nemovitostí.

Krajský soud v Brně dne 12. listopadu 1997 rozsudkem, čj. -55, připustil změnu návrhu a zamítl žalobu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že okresní soud vyvodil ze zjištěného skutkového stavu správný právní závěr. Pokud žalobkyně tvrdila, že kupní smlouva z roku 1967, kterou její zemřelý otec převáděl předmětné nemovitosti na stát, je absolutně neplatná, protože byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, tento její právní názor je chybný, neboť tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nezakládají a nezakládaly absolutní neplatnost smlouvy, nýbrž jen právo na odstoupení od smlouvy.

Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka včas ústavní stížnost, v níž namítala, že postupem krajského soudu byl porušen d (dále jen " ") a ust. y ČR. Namítala, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav (neboť ve skutečnosti uplatnila u povinné osoby nárok na vydání předmětných nemovitostí), což navrhovatelka považuje za porušení svého

2

ústavního práva na řádný proces, neboť právní závěry krajského soudu jsou v rozporu se skutečností, že nárok na vydání věci uplatnila, přičemž, jak navrhovatelka uvádí ve stížnosti "své skutkové zjištění učinil krajský soud způsobem, kdy mi byla odňata možnost, jako účastníku řízení uplatnit svoji obranu - námitku, že jsem svůj návrh na vydání nemovitostí uplatnila".

Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 22. června 1998 uvedl, že důvody, které jej vedly k rozhodnutí, jsou v odůvodnění rozsudku řádně vyloženy. Námitka navrhovatelky, že jí nebylo umožněno v odvolacími řízení, aby se bránila proti nesprávnému tvrzení, že nikdy nikoho k vydání nemovitostí nevyzvala, je nedůvodná. V odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně navrhovatelka sama uvedla, že v zákonné lhůtě nepodala proti povinné osobě výzvu k vydání nemovitostí. Není také pravdou, že by navrhovatelce byla postupem soudu odňata možnost uplatnit příslušnou obranu. Navrhovatelka i její právní zástupce byli k jednání odvolacího soudu řádně předvoláni a měli možnost se vyjádřit k věci, jejich přednes byl řádně zaprotokolován. Proti protokolaci žádný z účastníků nevznesl námitky.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Podstata navrhovatelčiny ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry krajského soudu. Námitkami navrhovatelky se přitom odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. (dále ). Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení výše zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu ( y ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů ( ). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

3

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově plyne, že obecné soudy respektovaly právo navrhovatelky dané jí y. Nikdo navrhovatelce nebránil v tom, aby se se svým návrhem obrátila na nezávislý a nestranný soud. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby, za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních Krajský soud připustil dokonce podstatnou změnu jejího návrhu. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout. Z citovaného spisu Okresního soudu ve Vyškově nevyplývá, že by krajský soud při jednání odepřel navrhovatelce, jak ve své stížnosti uvádí, uplatnit jakoukoliv námitku.

Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 1998

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR