Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 438/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti J.Z., zastoupeného JUDr. O.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 1997, sp.zn. , t akt o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 1997, sp. zn. , kterým nebyla připuštěna změna návrhu a kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 4. 1997, č. j. -24, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že 40 let bydlí v bytě ve V. Vlastník domu, Městský úřad V. (správně má být město V.) se rozhodl prodat bytové jednotky v domě. V době realizace prodeje nebyl stěžovatel, vzhledem ke svému stáří a z toho vyplývající nutné rekonvalescence, ve V., a tak byl byt prodán jinému zájemci. Tím, jak dále uvádí stěžovatel, bylo

1

II.ÚS 438197

porušeno usnesení Městského zastupitelství z r. 1992 v právu předkupním. Proto se žalobou domáhal určení, že kupní smlouva, kterou byl prodán byt jinému zájemci, je neplatná.

Soud prvého i druhého stupně v odůvodnění svých zamítavých rozsudků zdůvodnil, proč neshledal, že by byl dán právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy a odvolací soud navíc konstatoval, že navrhovateli nic nebránilo v tom, aby v duchu jím zvolené konstrukce, t. j. uzavření smlouvy contra bonos mores, a s tím tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy se domáhal žalobou po všech třech odpůrcích určení vlastnického práva. Tato okolnost pak sama o sobě vylučuje existenci naléhavého právního zájmu na určení pouhé neplatnosti smlouvy, kterou mělo dojít k převodu vlastnického práva.

Provedené řízení u soudu prvého stupně a zvláště provedené důkazy svědeckými výpověďmi, skutková zjištění a listinné důkazy, převzal odvolací soud jako správné.

Stěžovatel také ve své ústavní stížnosti nevytýká soudům porušení zákonnosti. Uvádí, že ani a ani nepočítají s problémy a s možnostmi privatizace státního majetku. Oba soudy však dogmaticky a bez předchozí právní odvahy stanovit právně podstatu věci, se podle jeho názoru nedokázaly vypořádat s ustanovením o. z., podle kterého je neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Svůj výklad k této otázce shrnuje do závěru, že "existuje něco jako přirozené právo člověka".

Ústavní soud v tomto případě není nucen opakovat, že není dalším odvolacím orgánem v soustavě obecných soudů, neboť ústavní stížnost je zcela opřena "o dobré mravy" odvoditelné z přirozeného práva člověka. Ingerence Ústavního soudu do rozsudku soudu obecných nastává tehdy, když dochází k porušení ústavnosti, t. j. práv, zajištěných občanům u, d a

2

II.ÚS 438197

mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, podle y, které byly Českou republikou ratifikované a vyhlášené.

Žádný odkaz na jakékoli porušení takovéhoto základního práva nebo svobody podaná ústavní stížnost neobsahuje.

Vytýkat soudům pouze vadnou kvalifikaci ,dobrých mravů" pří posuzování neplatnosti právního úkonu, pro podání ústavní stížnosti nepostačuje, když jinak skutková i procesní stránka není stížností dotčena. Je nutno hodnotit obsahovou náplň pojmu "bonos mores", když se tento obsah octne v rozporu se společensky uznávaným míněním a s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Nelze jím však suplovat neobratnost v právním uplatňováním nároků nebo v nevyužití otevřených lhůt pro jednání.

Oba soudy, podle názoru Ústavního soudu, se s touto otázkou vypořádali řádně s přihlédnutím na dané místo a čas, a to podle objektivních kritérií. Lze přisvědčit rovněž oběma soudům, že určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu tvrzení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Proto i v posuzovaném případě není určovací žaloba opodstatněná, neboť právo, byť domnělé, bylo již porušeno a reparace by bylo třeba dosáhnout žalobou na plnění.

K tvrzení stěžovatele, že ani a ani neupravují nově vznikající právní situaci, je nutno pro úplnost dodat, že problematiku plně řeší zákon, č. , kde je zaručeno i předkupní právo, a to podle ustanovení cit. zákona, ovšem za splnění přesně stanovených podmínek.

Není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby pro absenci jakéhokoli porušení ústavnosti v posuzovaném případě, mohl přisvědčit ústavní stížnosti, i když je si

vědom, že osoba stěžovatele vyžaduje citlivější přístup, vzhledem k jeho minulosti. Za takto konstatovaných skutečností bylo proto nutno ústavní stížnost odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu

Brně dne 26. srpna 1998