Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 109/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti JUDr. L.V., zastoupeného JUDr. M.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -77, ze dne 20. 10. 1997, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení článku 1 a 3 d (dále jen "Listina), zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1997, čj. -77, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 1997, čj. -59, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o nahrazení vůle žalovaných 1/ BP a 2/ R.K., uzavřít s ním dohodu o vydání věci - ideální 1/3 nemovitosti č. p. v k. ú. D., podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Zamítavé rozhodnutí bylo v podstatě odůvodněno tím, že stěžovatel nebyl k podání žaloby aktivně legitimován, tak uvedl Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel se totiž nikdy vlastníkem předmětného domu nestal, neboť vybudováním stavebního rozšíření bytu, jím užívaného v předmětném domě, nevznikla nová věc, ale byt takto stavebně rozšířený je možno považovat jen za součást domu ve smyslu ustanovení o.z., ve znění před novelou, jehož vlastníkem byl druhý žalovaný a později pak stát. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel do domu investoval a tímto jej zhodnotil v době, kdy dům byl ve vlastnictví státu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel s tímto závěrem Městského soudu v Praze polemizuje, je toho názoru, že mu postavení oprávněné osoby podle , náleží. Argumentuje Podle jeho názoru je v souladu se smyslem zákona, aby oprávněnou osobou byli i ti, kterým v rozhodné době rovněž vynuceně

2

vznikla majetková újma, aniž věc v době uplatněni práv samostatně existuje. Uvádí, že postavení osob, jejichž majetková újma vznikla v rozhodném období a stejně vynuceně jako vlastníků odňatých původně samostatných věcí, nemůže být diskriminováno. Majetková újma tak podle něj zůstává v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze neodškodněna, když toto rozhodnutí mu nepřiznalo postavení oprávněné osoby, bez čehož je uplatnění nároku na peněžité náhrady vyloučeno. Takový postup je podle názoru stěžovatele v rozporu se základním účelem zákona, napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo rovnosti a porušen ústavní zákaz diskriminace.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. . Poté, co se Ústavní soud seznámil s jeho obsahem a zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel svůj návrh na uzavření dohody o vydání části nemovitosti, v rozsudku obecného soudu přesně specifikované, opíral o ustanovení K tomu však, aby takový nárok podle uvedeného zákona mohl stěžovatel uplatnit, musel by být vlastníkem požadované věci, která v rozhodném období přešla na stát. V daném případě je však zcela zřejmé, že stěžovateli nikdy vlastnické právo k předmětné nemovitosti ani k její části nevzniklo, a vzniknout nemohlo. V tomto směru jsou závěry obecných soudit, týkající se vlastnictví předmětného domu, zcela správné. Stěžovatel tím, že do předmětného domu, jak tvrdí, v rozhodném období investoval finanční prostředky a adaptací tak rozšířil bytovou jednotku, se vlastníkem domu stát nemohl, a to ani vlastníkem jeho části. Z pohledu , jej tudíž za oprávněnou osobu, která je uvedeným zákonem přesně definována, považovat nelze. Z tohoto důvodu není důvodné ani jeho tvrzení o porušení rovnosti a zákazu diskriminace, neboť jeho postavení s postavením původních vlastníků nemovitostí, u nichž došlu v rozhodném období ke ztrátě vlastnictví, srovnávat nelze. Případy, kdy uživatel bytu, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt zhodnotil, tedy postavení osob nacházejících se v obdobném postavení jako stěžovatel, řeší ustanovení téhož zákona tak, že takový uživatel má nárok na náhradu zhodnocení, stanovenou podle cenových předpisu, skončí-li mu právo užívání.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost stěžovatele z uvedených důvodů podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Spojeným návrhem stěžovatele na zrušení části ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy "skončí-li mu právo jejich užívání" se Ústavní soud nemohl zabývat nejen proto, že ústavní stížnost stěžovatele byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, ale také proto, že napadené ustanovení nebylo obecným soudy ve věci stěžovatele aplikováno, a stěžovatele tedy nelze považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení, když v jeho případě tak Není naplněna podmínka ustanovení , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 1998

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu