Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 398/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.M. a H.K., zastoupených advokátkou JUDr. M.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1997, č. j. -35, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 1996, č. j. -26, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva financí České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Navrhovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1997, č. j. -35. Tímto rozsudkem byl ve vztahu k navrhovatelům potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 1996, č. j. -26, kterým byla žaloba navrhovatelů ve věci samé zamítnuta. Současně s ústavní stížností podali navrhovatelé dovolání podle ustanovení (je svým obsahem totožné s obsahem ústavní stížnosti). Nejvyšší soud České republiky svým usnesením ze dne 29. 1. 1998, č.j. -45, dovolání navrhovatelů zamítl. Poté, co Ústavní soud tuto skutečnost zjistil, mohl pokračovat v řízení.

Předmětem řízení před soudem 1. stupně byla žaloba navrhovatelů, kterou se domáhali určení, že mají právní nárok na finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a že se určuje, že Lhůta k uplatnění nároku začala běžet 20. 6. 1994. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 20. 11. 1996, č. j. -26, žalobu ve věci samé zamítl z toho důvodu, že v dané věci se mohli navrhovatelé domáhat své ochrany žalobou na plnění ve formě zaplacení finanční náhrady. V dané

věci tak neprokázali naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení , což je předpokladem úspěchu určovací žaloby. Žalobou by nebyl dán pevný základ právního vztahu mezi navrhovateli a vedlejším účastníkem, neboť by z něj neplynula povinnost vedlejšího účastníka poskytnout navrhovatelům finanční náhradu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Městský soud v Praze svým

rozsudkem ze dne 16.6. 1997, č. j. -35, toto rozhodnutí potvrdil s tím, že přednost před určovací žalobou má žaloba na plnění, lze-li na plnění žalovat. To je v daném případě dáno, když pevný základ vztahu mezi účastníky řízení byl již dán ustanovením § 13 odst. 1 a § 20 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Na žádost navrhovatelů přitom nepřipustil dovolání s odůvodněním, že věc byla v soudní judikatuře i odborné literatuře vícekrát řešena.

Ústavní stížností tak navrhovatelé napadají postup soudů 1. a 2. stupně, nikoli odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu. Protože podle ustanovení je dovolání v daném případě přípustné jen tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, byla ústavní stížnost takto zaměřená shledána přípustnou.

Podle názoru navrhovatelů obecné soudy vyšly z nesprávného právního názoru při hodnocení naléhavosti právního zájmu. Z podstaty sporu před nimi vedeného se totiž právně jako logická jevila žaloba určovací, neboť nárok na finanční náhradu byl zamítnut vedlejším účastníkem z důvodu nedodržení lhůty jednoho roku. Tato lhůta však podle navrhovatelů nemohla běžet, když v té době nebylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se vedlo trestní řízení. Závěr soudů o přednosti žaloby na plnění a nemožnosti odklonu od této zásady, když určovací žaloba tvoří pevný právní základ pro vztahy účastníků sporu a předejde se žalobě na plnění, není v souzené věci na místě a je pro žalobce právně nepřijatelný a morálně nepochopitelný.

Dále navrhují, aby Ústavní soud zhodnotil rozsudek Nejvyššího soudu, č j. 85/92, který' neupozornil právně neznalé žalobce, že nárok na náhradu je třeba uplatnit ještě předtím, než bylo rozhodnuto s konečnou platností o meritu věci. Kdyby tak učinil, uplatnili by svůj návrh včas a nevyčkávali by usnesení Policie ČR ČVS: OVV-3785/93 o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci dne 20. 6. 1994.

Z toho plyne, že navrhovatele poškodilo nesprávné právní posouzení věci, jak je učinil Městský soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1. Žádnou jinou ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje, mimo důvod, který je však vlastní pro dovolací řízení (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř). Z hlediska dovolacího řízení byla tato otázka řešena výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu, které však navrhovatelé ústavní stížností nenapadli. Ústavní soud proto mohl přezkoumat námitky navrhovatelů pouze proti rozhodnutí Městského

soudu v Praze a to pouze z hlediska příslušnosti Ústavního soudu.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni. Stejně tak nebyla stížnost shledána s ohledem na výše uvedené okolnosti nepřípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 20 Co JUDr. P.H., který plně odkázal na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že navrhuje zamítnutí stížnosti, neboť její důvod není dostatečný z hlediska přezkoumávání ústavních práv navrhovatelů. Za ministerstvo financí se vyjádřila Ing.

L.P., vedoucí oddělení mimosoudních rehabilitací. Navrhla odmítnutí stížnosti, neboť v ní není uplatněn žádný důvod ve smyslu ustanovení . To, že navrhovatelé neměli ve věci úspěch, ještě není porušením principů, jejichž ochrana je svěřena Ústavnímu soudu.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho příslušnosti, kterou vymezuje a podle písm. d) y ČR. Ve smyslu ustanovení y ČR zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Tímto zákonem, kterým je , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je Ústavní soud vázán. Podle tohoto zákona jsou dány prostředky, kterými může Ústavní soud jako soud kasační rozhodovat o ústavních stížnostech podle písm. d) y ČR. Ústavní soud přitom vychází ze své již ustálené judikatury, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, je však vázán jejím

petitem.

Navrhovatelé neuvádějí, v čem postup Městského soudu v Praze zasáhl do jejich základního práva. Námitka, že jeho rozsudek spočívá v nesprávném posouzení věci, souvisí s tím, že ústavní stížnost je téměř doslova identická s formulacemi dovolání k Nejvyššímu soudu. To platí i pro petit ústavní stížnosti, ve kterém navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by "určil, že lhůta k uplatnění nároků na finanční náhradu začala běžet 20. 6. 1994 po právní moci usnesení Policie ČR OVV-3785/93 o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci 20. června 1994." Tato okolnost je pro rozhodnutí v této věci zásadního významu.

Z tohoto důvodu došel Ústavní soud k závěru, že není příslušný k rozhodnutí o takto formulovaném petitu ústavní stížnosti, neboť to neumožňují výše uvedené ústavní a zákonné předpisy, kterými je podle čl. 88 odst. 2 při svém rozhodování vázán. Přitom musí rovněž respektovat ústavně zaručenou nezávislost rozhodování obecných soudů. Navrhovatelé v petitu své ústavní stížnosti požadují, aby ústavní soud v podstatě rozhodl o jejich určovací žalobě ve smyslu ustanovení K tomu však není z výše uvedených důvodů ústavní soud příslušný, neboť může rozhodovat pouze o tom, která základní ústavně zaručená práva navrhovatelů byla porušena, jakým způsobem a může přitom pouze rušit pravomocná rozhodnutí, jejichž prostřednictvím k takovému porušení došlo.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , soudce zpravodaj svým usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Protože podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku usnesení uvedeno.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 8. 1998

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu