Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 47/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 21. 7. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. a V.P., zastoupených advokátem JUDr. J.D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 1996, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 1997 a podanou k poštovní přepravě dne 6. 2. 1997, podle většinového názoru ústavního soudu ve lhůtě k podání ústavní stížnosti stanovené, domáhají se stěžovatelé zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 1996 (sp. zn. ), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 1996 (sp. zn. ), jímž obecný soud I. stupně určil, že stěžovatelé "nejsou dědici v probíhajícím dědickém řízení a ani účastníky tohoto řízení a v dalším řízení s nimi proto nebude jako s účastníky jednáno".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti - pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse zpracované - spočívá v právní polemice stěžovatelů se závěry obecného soudu a v jejich nesouhlasu s právními závěry Městského soudu v Praze tak, jak jsou podány v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci". Pokud jde o tvrzené porušení d, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů tak, jak v citovaným ustanovením d je zaručeno a jak bylo opakovaně Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecný soud v jejich věci dospěl k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelů, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o tvrzeném porušení jejich základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéhoto tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde je odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994 - čl. 84 úst. zák. č. 111993 Sb.).

Ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost jejího neopodstatnění plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelových tvrzení, nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelů, jak je z výroku tohoto usnesení patrno [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( , ve znění pozdějších předpisů).

V Brně dne 21. července 1998

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu Ústavního soudu