Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
29507.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 387/97
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivy Brožové ve věci návrhu stěžovatele KSČ, zastoupeného advokátem JUDr. Č.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 4. 1996, čj. 6 C 1900/92 - 109, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 1997, čj. 24 Co 346/96 - 134, za vedlejší účasti Okresního úřadu v T.,
t a k t o
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 9. 1997. Stěžovatel v něm napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky Okresního soudu v Trutnově i Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž mu bylo uloženo uhradit České republice mezi jiným Kč 580 977,-- na účet Okresního soudu v Trutnově. Soudy tak rozhodly na základě žaloby České republiky - Okresního úřadu v T. na vydání peněžité
částky za věci, které měl stěžovatel - žalovaná strana - vydat státu podle zákona č. 496/1990 Sb. , o navrácení majetku KS Československa lidu České a Slovenské Federativní republiky. Tento zákon přijalo Federální shromáždění jako ústavní zákon dne 16. 11. 1990 s účinností od 1. 1. 1991.
Odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 4. 1996 neshledal Krajský soud v Hradci Králové důvodným. Stěžovatel proti tomuto rozsudku krajského soudu podal dovolání, které však Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 21. 5. 1998, čj. 29 Cdo 269/98 - 152, odmítl jako nepřípustné s odvoláním na ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) v
návaznosti na § 243b odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byla porušena jeho ústavní práva, vyplývající
- z čl. 11 Listiny základních práv a svobo d,
- z čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
- z čl. 90 Ústav y ČR, zejména právo na ochranu proti uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobo d,
- právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V odůvodnění nejprve zdůrazňuje, že rozsudky se opírají o již zmíněný zákon č. 496/1990 Sb. , který již není zákonem ústavním, a podle něj došlo ke dni 1. 1. 1991 k odnětí majetkových práv KSČM, KSS-SDL a KSČ a jejich vlastníkem se stal stát, i když ustanovení § 1 odst. 1 a 3 takový názor podle něj neopodstatňují. Zákon nestanoví výslovně, že majetek uvedený v tomto § 1 byl ke dni 31. 12. 1989 ve vlastnictví státu nebo do něho dnem 1. 1. 1990 přešel, takže dospívá k názoru, že vydání těchto věcí a práv státu by se mohlo uskutečnit jen ve veřejném zájmu a za ekvivalentní náhradu.
V další části polemizuje s některými dalšími ustanoveními zákona jako s pojmem "navracení majetku lidu ČSFR", tedy s jakousi restitucí, ač, nešlo podle něj o restituční obnovení původního právního stavu, ale k nekompenzačnímu odnětí majetku z vlastnictví KSČ (KSČM) a k jeho zestátnění bez právního důvodu. Dospívá k závěru, že tento zákon je v rozporu s tehdy i nyní platnými ústavněprávními normami.
V závěru svého zdůvodnění zdůrazňuje, že uvedené důvody nevylučují možnost zrušení zákona č. 496/1990 Sb. podle zákona o Ústavním soudu a považuje za opodstatněný i svůj návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Polemizuje pak i ohledně dalších otázek, se kterými se však oba soudy již v průběhu řízení vypořádaly a svá stanoviska v rozsudcích uvedly, jako např. vytýkané nedostatky procesního rázu či názory na dělení majetku při zániku ČSFR apod.
Z uvedeného vyplývají také stěžovatelovy právní názory na porušení jeho ústavních práv. Podotýká především, že zákon č. 496/1990 Sb. nestanovil, že věci, peněžité prostředky a majetková práva přešly do vlastnictví státu, a proto by bylo rozhodnutí soudů, pokud by stěžovateli uložily povinnost je vydat státu, v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvádí, že oba ve věci rozhodující soudy místo poskytnutí ochrany ve smyslu čl. 90 Ústav y ČR naopak uložily stěžovateli povinnost, která není založena v zákoně ani nevyplývá z jeho aplikace a tím porušily čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Je proto prý třeba, aby rozhodnutí bylo zrušeno, neboť stěžovatele zbavilo jeho práv podle čl. 90 Ústav y ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obou soudů, jakož i z důvodů uvedených v usnesení
Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě musel konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústav y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem , pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobo d, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobo d, jakož i z úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují. všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavo u ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1 ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 ). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 ), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu . Pokud jde o
dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 ), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132 ) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 ). Povinností soudu je přitom řádně zdůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly, což v tomto případě krajský soud učinil.
Ústavní soud uznal shodně se stanoviskem krajského soudu, že pro posouzení případu je rozhodující postup stanovený zákonem č. 496/1990 Sb. , který ukládal KSČM, KSS-SDL a KSČ, jejich
orgánům a organizačním složkám, povinnost do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona vydat státu - ČSFR nemovité i movité věci, peněžité prostředky a majetková práva, která měla
bývalá KSČ v držení ke dni 3. prosince 1989, a stanovil, že jde-li o věci nemovité, zapisuje se jako jejich vlastník ČSFR. Ve vztahu k movitým věcem, tvořícím součást kancelářského a obdobného vybavení, se vydání vztahovalo na věci, jejichž pořizovací hodnota byla vyšší než Kč 5 000,-- (§ 1 odst. 2 zákona). Nebyly-li uvedené věci a majetková práva ke dni účinnosti zákona v držení shora uvedených politických stran, jejich orgánů a složek, byly tyto politické strany povinny vydat do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto ústavního zákona (1. 1. 1991) státu - ČSFR peněžitou částku odpovídající ceně těchto věcí nebo majetkových práv ke dni 31. prosince 1989, pokud nešlo o věci či práva, které byly státu vydány již přede dnem účinnosti tohoto ústavního zákona (§ 1 odst. 3 zákona).
Jak správně uvedl okresní soud, ústavním zákonem č. 496/1990 Sb. došlo ke dni 1. 1. 1991 k odnětí majetkových práv (s výjimkou kancelářského a obdobného vybavení s pořizovací hodnotou do Kč 5 000,--) KSČM, KSS-SDL a KSČ. Vlastníkem těchto práv se stal ke dni 1. 1. 1991 stát - ČSFR a ke dni 1. 1. 1993 podle ústavního zákona č. 541/1992 Sb. Česká republika. Česká republika je právním nástupcem bývalé ČSFR a k vedení sporu je od 1. 1. 1993 aktivně legitimovaným subjektem.
Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů bylo porušeno právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení měl stěžovatel možnost se řádně hájit, případné námitky procesního rázu neměly vliv na meritorní rozhodnutí.
Pokud jde o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobo d i čl. 1 Dodatkového protokolu a právo na ochranu proti uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobo d, musel ústavní soud konstatovat, že jeho argumentace není podložena a nevyplývá ze skutkových zjištění soudů. Nešlo ani o restituci ani o vyvlastňovací právní akt apod., ale o organizační opatření státu, tj. České a Slovenské Federativní republiky, v souvislosti se státoprávními změnami, která vedla k převodu zákonem stanoveného majetku z vlastnictví KSČ na stát. Důvodem k tomu bylo, jak uvádí v preambuli zákona, což stěžovatel neuvádí, že jde o částečné odstranění následků stavu, který trval jíž od roku 1948, kdy Komunistická strana Československa považovala stát za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním. Nešlo tedy ani o porušení č1. 90 Ústav y ČR, tj. neposkytnutí ochrany práv. Je nutno přihlédnout i k tomu, že tento zákon byl při svém schvalování ve Federálním shromáždění dne 16. 11. 1990 přijat i bývalými zástupci Komunistické strany Československa, jakož i dalších komunistických stran, kterým zákon právě povinnosti v řečeném
směru ukládal.
Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítaná porušení Ústav y ČR nebo Listiny základních práv a svobo d a musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 1998 JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu