Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 402/97

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E.V., zastoupené advokátem JUDr. V.P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 1997, sp.zn. , za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, zastoupeného předsedou senátu JUDr. P.K., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 2. 2. 1998 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí potvrzujícímu usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 4. 1997, č.j. -11, kterým bylo podle zastaveno řízení s odůvodněním, že žalobkyně podala žalobu proti neexistující právnické osobě.

Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu d ("Listina") a y ("Ústava"), neboť soudy neposkytly ochranu jejím právům. Stěžovatelka uvádí, že vadu podání spočívající v nesprávném označení žalovaného odstranila, když na základě výzvy okresního soudu ze dne 20. 8. 1996 upřesnila žalované subjekty. Podle stěžovatelky je úkolem soudu, aby z úřední povinnosti objasnil, kdo převzal po zaniklém účastníku řízení povinnost vydat věci, neboť právní nástupce zaniklého účastníka je i jeho nástupcem v soudním řízení.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 1. srpna 1997, kde je podrobně vysvětleno, proč žalobkyní zažalovaný S nemá procesní způsobilost, a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. a seznámil se s jeho obsahem.

Ústavní soud především konstatuje, že není nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda stížností napadeným usnesením bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 y a v článku 90 y.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentu, že stěžovatelka odstranila vady podání, když dopisy V., L. doložila, kdo se stal právním nástupcem původně žalovaných. Obecné soudy tudíž měly v řízení pokračovat a nikoliv řízení zastavit. Pokud tak učinily, neposkytly ochranu zákonným právům stěžovatelky, čímž porušily y a y.

Po zvážení obsahu všech tvrzení stěžovatelů uvedených v ústavní stížnosti a po prostudování soudního spisu, který byl ve věci veden, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak vyplývá z vyžádaného spisu Okresního soudu Pardubice, stěžovatelka ve své žalobě ze dne 23. 2. 1994 jako žalovaného označila "S". Právnická osoba tohoto názvu však v době podání žaloby neexistovala. V obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem Hradec Králové byl od 14. února 1989 do 29. srpna 1991 zapsán "S, koncernový podnik K.", od 29. srpna 1991 do 1. prosince 1992 pak "S ", který byl z obchodního rejstříku vymazán usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1. Svým podáním ze dne 8. 9. 1995 stěžovatelka svoji žalobu rozšířila i na "L".

Na základě výzvy okresního soudu k odstranění vad podání stěžovatelka dopisem ze dne 18. 9. 1996 jako žalované označuje "V" a "L". Také okresní soud sám vyvinul značné úsilí ke zjištění přesného názvu pasivně legitimovaného subjektu, když zajistil příslušné výpisy z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové a dotazy u Krajského obchodního soudu v Praze se pokusil zjistit právního nástupce S.

Usnesením okresního soudu ze dne 9. dubna 1997 bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že neexistence žalovaného v době podání žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a z toho důvodu je nezbytné řízení podle věta prvá zastavit. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. srpna 1997 bylo prvostupňové usnesení o zastavení řízení potvrzeno.

Podle článku 90 y jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Na základě článku 36 odst. 1 y se každý může dovolávat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Jak konstatoval Ústavní soud např. ve věci vedené pod

sp. zn.

(publikováno pod č. 37, Svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení ÚS), neznalosti či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení. Ve věci vedené pod sp. zn. (publikováno pod č. 42, Svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení ÚS) vyslovil Ústavní soud názor, že v restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že je zde odůvodněn i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků týče.

Postup obecných soudů se od výše uvedených stanovisek Ústavního soudu neodchýlil. Stěžovatelka byla řádně poučena o nezbytnosti řádně označit žalované subjekty jejich názvem a sídlem. Okresní soud navíc vyvinul sám úsilí o zjištění případného právního nástupce a to nad rámec povinností uložených mu . V řízení u obecných soudů nebylo zjištěno, že V. je právním nástupcem S., koncernový podnik K. Navíc bylo zjištěno, že posledně dva uvedené subjekty v době podání žaloby již právně neexistovaly. Z těchto důvodů nezbývalo, než řízení podle zastavit. V tomto postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 7. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu