Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 381/97

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti C., zastoupené advokátkou JUDr. E.J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, č. j. -72 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1996, č. j. -56,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 13. 10. 1997 doručena ústavní stížnost směřující proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že výroky těchto rozhodnutí bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces, zakotvené v y (dále jen " ") a v d (dále jen " "). Porušení uvedených ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že oba obecné soudy při svém rozhodování ve věci učinily skutková zjištění, která jsou v zásadním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel především namítá, že i když soud I. stupně učinil správné skutkové zjištění, že vedlejší účastník je veden v materiálech bývalé SB jako důvěrník, oba obecné soudy učinily skutkový závěr opačný, a to s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že vedlejší účastník popřel obsah příslušného svazku, nemůže jej soud považovat za pravdivý, neboť se jedná o u soukromého charakteru. Stěžovatel považuje především za nesprávný názor, že svazky pořizované pro evidenci spolupráce s SB jsou soukromými listinami. Podle názoru stěžovatele tomu odporuje skutečnost, že tyto y byly pořízeny státním orgánem a mají vlastní registrační číslo.

K ústavní stížnosti byla vyžádána vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. února 1998 plně odkazuje na zdůvodnění rozsudku ze dne 5. 6. 1996, na němž setrvává. Uvádí, že při hodnocení důkazů vycházel důsledně z a , když svazek bývalé SB hodnotil jako u soukromého charakteru, u které stačí pouhé formální popření správnosti, aby nastoupila důkazní povinnost a břemeno důkazní účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být touto u prokázány. Dle názoru soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. listopadu 1997 plně odkazuje na rozsudek ze dne 12. června 1997. Dále poukazuje na rozpor, který ústavní stížnost obsahuje, když na jedné straně se dovolává osobního svazku vedeného na žalobce bývalou SB jako jediného hodnověrného důkazu a na druhé straně jednoznačně zpochybňuje výpovědi bývalých příslušníků SB S. a M. pro nedostatek jejich společenské zachovalosti, přestože právě oni se podíleli na vytváření osobního svazku.

Vedlejší účastník, který v předchozích řízeních vystupoval v postavení žalobce, ve svém vyjádření ze dne 5. 3. 1998 ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou a má zato, že výroky obou soudů jsou rozsudky spravedlivé, odpovídající zákonu a všem v řízení provedeným důkazům. Dále uvádí, že stěžovatel se dopouští logické chyby ve svém odůvodnění ústavní stížnosti, když na jedné straně považuje svazek SB za plně hodnověrný důkaz, na druhé straně pak popírá důkazní hodnotu pracovníků SB slyšených v řízení.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. a seznámil se s jeho obsahem.

Ústavní soud připomíná s odvoláním na již ustálenou judikaturu, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani nadřízeným soudem soudům obecným. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno zaručené základní právo nebo svoboda.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a plně nerespektovaly ustanovení , podle něhož soud hodnotí důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

Ze spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven procesními předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak učinily oba soudy závěr, že žaloba je důvodná, byť ne zcela co do výše požadovaného finančního zadostiučinění a co do znění omluvy, jež by měl žalovaný poskytnout žalobci.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z y a z y, a v soudním řízení nebyla porušena ani jeho práva vyplývající z článku 38 y.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu