Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 264/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele F.Š., zastoupeného advokátem JUDr. Š.A., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1996, čj. - 225,

t a k t o

Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 21. 7. 1997, označeném jako ústavní stížnost. Podání Ústavnímu soudu bylo učiněno včas ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu.

Stěžovatel napadl pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. ,

1

jímž byl po-tvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1996, čj. - 225, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby odpůrcům - A. a A.V. - byla uložena povinnost vydat mu jednu čtvrtinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1026 a v napadených rozhodnutích blíže označených a popsaných.

Stěžovatel nepovažuje za správný závěr rozsudku krajského soudu, že v restituční věci musí on, jako oprávněná osoba, prokázat i negativní skutečnosti, pokud tvrdí, že náhrada za vyvlastněné nemovitosti původnímu vlastníku nebyla vyplacena. Má za to, že tento závěr rozsudku krajského soudu je v rozporu s ustanovením , který ukládá důkazní povinnost účastníkům řízení ohledně vlastních tvrzení. Odpůrci podle něj žádnými důkazy neprokázali, že by náhrada za vyvlastněné nemovitosti byla původnímu vlastníku skutečně vyplacena. Jestliže vyvlastňovací spis bývalého Okresního národního výboru v K. neobsahoval doklady, které by potvrzovaly skutečné vyplacení peněžité náhrady původním vlastníkům vyvlastněných nemovitostí, pak stěžovatel rozsudky

obou soudů považuje za nepřesvědčivé, nevyplývající z provedených důkazů, a za nezákonné. Dále stěžovatel vytýká oběma soudům, že věc nehodnotily i z hlediska ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, zejména když jim bylo známo, že spolumajitel předmětných nemovitostí L.J. patřil ke skupině občanů označovaných v té době jako nepřátelé lidově demokratického zřízení a nemohl se domáhat vyplacení přiznané náhrady za vyvlastnění nemovitosti proti státu.

Stěžovatel na základě jím uvedených stanovisek dovozuje, že rozsudky obou soudů bylo porušeno jeho ústavní právo podle d.

2

Ústavní soud považoval za nutné především zdůraznit, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodnutím Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1996, čj. - 225. Soud zde dospěl k závěru, že navrhovatel - stěžovatel - nesprávně dovozuje své postavení oprávněné osoby podle , o mimosoudních rehabilitacích, neboť předmětná část nemovitostí byla vyvlastněna původnímu vlastníkovi L.J. v roce 1959; ten zemřel v roce 1973 a jeho jedinou dědičkou se stala pozůstalá manželka K.J., která zemřela dne 3. 6. 1961, ještě před podáním návrhu na zahájení řízení. I když se stěžovatel, jakožto bratr zemřelé, stal univerzálním závětním dědicem, je ve vztahu k původnímu vlastníku pouze sourozencem jeho manželky, a tedy na něj nedopadá ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích. Kromě tohoto soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal restituční důvod. Nemovitosti byly vyvlastněny za náhradu pro účely rekreačního zařízení a do současné doby k tomuto účelu slouží. Proto nejsou splněny podmínky pro vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, ani podmínky podle ustanovení citovaného zákona nebyly splněny, neboť soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že za vyvlastněné nemovitosti byla poskytnuta náhrada.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, který se týkal

3

zamítnutí návrhu navrhovatele - stěžovatele - potvrdil. Vyslovil právní závěr, že stěžovatel může v daném případě vystupovat v postavení oprávněné osoby, neboť smrtí oprávněné osoby, kterou byla K.J., a která, jak sám zjistil, stačila podat výzvu k vydání věci u povinné osoby, přešel nárok na vydání nemovitostí na dědice, kterým je stěžovatel. Tento je tedy aktivně legitimován k uplatnění nároku. Jinak se však odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o restituční důvod stěžovatele. Uznal, že soud prvního stupně zvážil správně provedené důkazy v souvislosti s vyplacením či nevyplacením náhrady při vyvlastnění a ve svém rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu prokázání restitučního důvodu. Zdůraznil, že otázka neposkytnutí náhrady je sice negativní skutečností, kterou by obecně měl prokazovat ten, kdo tvrdí, že poskytnuta byla; nelze však přehlédnout, že splnění restitučních důvodů, tj. vyvlastnění bez náhrady, a to včetně této negativní skutečnosti, zatěžuje důkazním břemenem podle povahy věci nutně i stěžovatele.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle d, je třeba konstatovat, že tímto ustanovením je ochráněno vlastnické právo skutečné a existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná. V daném případě tedy odkaz stěžovatele na uvedený článekd nemůže obstát.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a s kterými se soudy vypořádaly. Ústavní soud neshledal důvodu odchýlit se od závěrů Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ve svém rozhodnutí postupoval v souladu s ustanovením a , když konstatoval, že stěžovatel - jako navrhovatel - v řízení o vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, neunesl důkazní břemeno, pokud jde o restituční důvod podle

4

odst. 1 písm. j) citovaného zákona. Povinnost navrhovat důkazy a provádět jejich volné hodnocení je důsledkem ústavního principu nezávislého soudu (y ČR) a Ústavní soud zasahuje do důkazního řízení jen tehdy, byly-li porušeny základní práva a svobody občanů, vyplývající ze zásad spravedlivého procesu, zejména z ustanovení d. Svůj postup obecné soudy řádně zdůvodnily. Ústavní soud tedy nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Ústavní soud tedy neshledal porušení procesních ani jiných ústavních práv namítaných stěžovatelem a dospěl k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Proto podle ustanovení , o Ústavním soudu, senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 1998 JUDr.Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu

s