Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 45/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů F.V. a A.V., oba zastoupeni advokátkou JUDr. M.K., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatelé podali dne 29. ledna 1998 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ve stížnosti se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 1997, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. .

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. , a z něj zjistil, že dne 18. února 1992 podali navrhovatelé Městskému soudu žalobu, v níž se domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí zapsaných na LV č. 1444, pro obec B., k. ú. S., jako dům čp. a parcela č. 577 (dále jen "předmětné nemovitosti"), ve smyslu , s žalovanými manžely J. a J.P. Podle navrhovatelů se na jejich případ vztahovalo ust. , zákona č. 403/ 1990 Sb., o zmírnění některých

následků majetkových křivd, ve znění , a

Předmětné nemovitosti byly znárodněny rozhodnutím finančního odboru MěNV čj. Fin. 72/88-ev. čís. 8281/59-DV. ve znění rozhodnutí téhož orgánu ze dne 12. 8. 1964, čj. Fin. 3/8281/88-SO na základě vládního a ve prospěch čs. státu - R. V roce 1988 převedl R., hospodářskou smlouvou předmětné nemovitosti na D.H. Ačkoliv se navrhovatelé, podle svého tvrzení, od jara 1990 obraceli na různé orgány se žádostmi o restituci, D. uzavřelo dne 20. 10. 1990 s manžely P. kupní smlouvu, kterou na ně předmětné nemovitosti převedlo. Podle navrhovatelů k převodu došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy v době, kdy se již vědělo o jejich úmyslu získat předmětné nemovitosti zpět.

Městský soud dne 24. 11. 1995 rozsudkem, čj. -84, žalobu na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobci jsou nepochybně oprávněnými osobami podle , avšak neprokázali, že je splněna podmínka k vydání, tj. že povinné osoby nabyly věc od státu. Žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od D.H., které je mělo ve svém družstevním vlastnictví. Kupní smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím před účinností Tento fakt ji však nečiní neplatnou. Soud dále konstatoval, že navrhovatelé, jako oprávněné osoby, mají právo na finanční náhradu od státu.

Proti rozsudku podali navrhovatelé dne 2. února 1998 odvolání. V něm opakovali argumenty, které byly předmětem posuzování před soudem prvého stupně. Dále namítali, že soud procesně pochybil, když ve výroku uvedl dohodu o vydání nemovitostí ve zkráceném znění oproti žalobnímu petitu.

Krajský soud v Brně po provedeném jednání dne 13. 10. 1997 rozsudkem, čj. -103, sice změnil rozsudek soudu prvého stupně, avšak jen co do formulace výroku. Zamítl totiž žalobu, aby soud nahradil svým rozsudkem projev vůle žalované osoby - souhlas s uzavřením dohody o vydání věci podle

Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že soud prvého stupně řádně zjistil skutkový stav a vyvodil z nich správné právní závěry, formuloval však

2

nesprávně výrok. Pokud jde o procesní vadu, lze o ní mít za to, že by obsah výroku rozsudku byl stejný i za situace, kdyby k této vadě nedošlo. Nebyl proto důvod rozhodnutí soudu prvého stupně rušit. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. prosince 1997.

Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítali, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl porušen d (dále jen " "). Podle navrhovatelů soud aplikoval právní předpisy úzce, bez souvislostí daných společenskými poměly v době vzniku křivd. Zemědělská družstva jako taková nikdy nehospodařila pouze se vnosy soukromých osob - družstevníků, ale rovněž začleňováním takového majetku, který byl vyvlastněn v rámci trestního řízení a dále s vnosy a dotacemi od státu. Pojem stát je třeba vykládat v souladu s preambulí , tedy tak, aby došlo k co nejširšímu odstranění křivd. Družstva byla podle navrhovatelů nepochybně součástí státu. Pokud se týká procesního pochybení, soud prvého stupně rozhodl o jiném návrhu, než jak byl přednesen a změna rozsudku, jak ji učinil krajský osud, nemá oporu v zákoně.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal Z ústavního principu nezávislosti soudu ( y ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů ( ). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními , nespadá do pravomoci Ústavního soudu

3

přehodnocovat postup obecných soudů, pokud by ovšem nezjistil zásadní rozpory mezi správně zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením soudu z něj nesprávně dovozeným. V dané věci se tak nestalo.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. , plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu d, jakož i další zásady, plynoucí z y. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout.

Namítané porušení y Ústavní soud nezjistil. Citovaný článek y poskytuje ochranu vlastnictví, avšak jen vlastnictví skutečnému, nikoliv jen domnělému či tvrzenému. Soudy postupovaly v souladu se zákonem, jestliže nevyhověly žalobě navrhovatelů. Zákon č. 403/ 1990 Sb., jak již bylo mnohokrát judikováno Ústavním soudem, nemůže odstranit všechny majetkové křivdy, napáchané minulým režimem. Může pouze některé křivdy zmírnit. V souladu s tím spočívá zmínění následků majetkových křivd ve vydání věci. Protože však odstranění jedné křivdy nesmí způsobovat zároveň křivdy nové, stanoví zákon podmínky pro vydání věci a jestliže věc vydat nelze, poskytuje stát peněžitou náhradu. Z citovaného spisu tohoto soudu je nepochybné, že podmínky pro vydání věci splněny nebyly. Nelze přistoupit na argumentaci navrhovatelů uvedenou v ústavní stížnosti, že "družstva byla nepochybně součástí státu", z níž se odvozuje nárok na vydání předmětných nemovitostí. Družstva vždy byla důsledně právně i ekonomicky oddělena od státu jako samostatné právní subjekty a nelze je ztotožňovat se státními podniky. Z toho plyne, že navrhovatelům nevznikl nárok na vydání předmětných nemovitostí, ale na peněžitou náhradu, jak ostatně konstatoval i Městský soud v Brně v napadeném rozsudku ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. .

Pokud jde o namítané procesní pochybení, Ústavní soud ani tu neshledal, že by jím bylo porušeno základní právo či svoboda navrhovatelů. Citované procesní pochybení bylo namítáno již v odvolání proti rozsudku soudu l. stupně a Krajský soud v Brně se s tímto problémem v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud se s jeho argumentací ztotožnil.

Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle y.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle písmeno a) , o Ústavními soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 1998

JUDr. Pavel Holländer předseda senátu