Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
29334.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 212/97
Ústavní soud
rozhodl dne 9. června 1998 v senátu ve věci
ústavní stížnosti ing. P. B., bytem ve F.,
zastoupeného JUDr. B. V., advokátem se sídlem ve F., proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22
Ca 597/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu
F., okresního pozemkového úřadu jako účastníků řízení
a Zemědělského družstva v P., Obce P., ČR zastoupené Okresním
úřadem ve F. a Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků
řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn.22 Ca 597/96, potvrzující výrok v části 1) a 2) rozhodnutíOkresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10.1996, sp. zn. PzÚ 144/91-B-Ra , se zrušuje.
Odůvodnění.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal
zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp.
zn. 22 Ca 597/96 , ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu,
okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ
144/91-B-Ra. Správním rozhodnutím Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996 bylo rozhodnuto ve
výrocích 1) a 2) tak, že navrhovatel není vlastníkem pozemků
v kat. úz. P. v těchto výrocích specifikovaných a za nevydané
pozemky se nepřiznává nárok na pozemek náhradní či jinou zákonnou
náhradu. Správní rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vlastníkem
nemovitostí je otec navrhovatele F. B., který žije v USA. Na
základě opravného prostředku podaného navrhovatelem k obecnému
soudu se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který rozhodl tak,
že napadené správní rozhodnutí ve výroku 1) a 2) potvrdil
a nepřiznal navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že dospěl
k závěru, že ve věci byl úplně a přesně zjištěn skutkový stav a ze
skutkových zjištění byly vyvozeny správné právní závěry. Protože
navrhovatel není oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst.
1 nebo 2 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen
"zákon o půdě") nelze proto rozhodnout, že je vlastníkem
nemovitostí v k. ú. P., jejichž vydání se domáhá. Tento závěr
vyplývá z toho, že darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969 uzavřená
mezi navrhovatelem a jeho otcem poté co byla registrována bývalým
Státním notářstvím ve Frýdku-Místku dne 15. 9. 1969, ztratila
účinnost v důsledku toho, že registrace byla zrušena rozsudkem
Nejvyššího soudu ČSSR a následně došlo ke zpětvzetí návrhu na
registraci a zastavení řízení.
Navrhovatel poukazuje v ústavní stížnosti na porušení čl. 3
odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále
jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústav y ČR. Podle názoru stěžovatele
se jak obecný soud, tak správní orgán nezabývaly tím, že
v důsledku rehabilitačního rozhodnutí Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 5 Rt 143/90 , se stala
původní registrace darovací smlouvy platnou, a že proto oprávněnou
osobou k vydání nemovitostí ve smyslu § 4 zákona o půdě je sám
stěžovatel a nikoliv jeho otec, který získal americké státní
občanství a nemůže proto ve smyslu citovaného ustanovení zákona
o půdě uplatňovat nárok na vydání nemovitostí. V této souvislosti
poukazuje stěžovatel na výrok rozhodnutí o soudní rehabilitaci,
"jímž se současně prohlašují za zrušená všechna další rozhodnutí
v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala".
Soudní rehabilitací byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 1T 269/70 , kterým byl
otec navrhovatele odsouzen k trestu odnětí svobody pro trestný čin
opuštění republiky v trvání jednoho roku nepodmíněně a k trestu
propadnutí majetku. Podle stěžovatele v návaznosti na tento
trestní rozsudek byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne
22. 9. 1972, sp. zn. 4 Cz 55/72 , jímž byla registrace darovací
smlouvy zrušena a věc vrácena bývalému Státnímu notářství ve
Frýdku-Místku k novému rozhodnutí s odůvodněním, že došlo
k porušení zákona proto, že nebylo řádně zkoumáno, zda převodce
lze pokládat za devizového tuzemce, když odešel z Československa
v září 1968 a nehodlá se vrátit zpět.
Stěžovatel dále uvádí, že bylo jasné, že registrace darovací
smlouvy nemohla být znovu povolena. V tomto směru také vysvětlil
notář navrhovateli, že musí návrh na registraci vzít zpět, pokud
nechce mít potíže. Stěžovatel proto zpětvzetí podepsal, když jiná
možnost neexistovala.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud
v Ostravě její zamítnutí. Poukázal na to, že svým obsahem se snaží
stěžovatel využít Ústavního soudu jako další instance v hierarchii
obecných soudů. Dále poukazuje Krajský soud v Ostravě na
skutečnost, že čl. 11 odst. 1 Listin y nemohl být porušen, neboť
tímto ustanovením je poskytována ochrana již existujícímu
vlastnickému právu a nikoliv tvrzenému nároku na ně.
Obec P. jakožto jeden z vedlejších účastníků navrhla
zamítnutí ústavní stížnosti. Stejný závěr vyjádřil i Okresní úřad,
okresní pozemkový úřad ve F., který poukázal na to, že spor vznikl
poté co bylo okresním pozemkovým úřadem odmítnuto schválit dohodu
o vydání pozemků ze dne 29. 6. 1992 uzavřenou mezi stěžovatelem
a ZD P. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že darovací smlouva ze
dne 4. 7. 1969 byla uzavřena téměř rok poté co otec navrhovatele
opustil republiku, tedy v době když již žil v USA. ZD P. ponechalo
posouzení ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, samo se
však ztotožňuje s navrhovatelem v jeho snaze o nalezení práva.
Pozemkový fond ČR se v písemném vyjádření ztotožnil se stanoviskem
Okresního úřadu F., okresního pozemkového úřadu.
II.
Po studiu skutkových zjištění a po obeznámení se s obsahem spisu Krajského
soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 597/96 , dospěl Ústavní soud
v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu ve F. k těmto závěrům.
Ústavní soud zejména konstatuje, že při projednávání podaného
návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů ve smyslu čl.
91 Ústav y ČR a nevykonává přezkumné pravomoci za předpokladu, že
napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti
zaměřil na ústavně právní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22 Ca 597/96 , ve
spojení se správním rozhodnutím Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ
144/91-B-Ra, a jeho výroky 1) a 2) a otázku, zda byla porušena
základní lidská práva ve smyslu Listiny základních práv a svobo d.
V tomto směru Ústavní soud přisvědčil navrhovateli v jeho
tvrzení, že obecný soud i správní orgán neposoudily správně
podstatu žádosti navrhovatele o vydání nemovitostí, kterou opřel
o ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tj. o tvrzení, že
pozemky byly odňaty postupem porušujícím obecně uznávaná lidská
práva. V řízení bylo nesporně prokázáno usnesením Okresního soudu
ve Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 1990 sp. zn. 5 Rt 143/90 , že otec
navrhovatele byl účasten soudní rehabilitace podle § 2 zák. č.
119/1990 Sb. Citovaným rozhodnutím pak nejen, že byl zrušen
původní odsuzující trestní rozsudek Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 1T 269/70 , ale i všechna
další rozhodnutí v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově
navazovala. Takovým rozhodnutím zcela nesporně je i rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 9. 1972, sp. zn. 4 Cz
55/72, jímž bylo zrušeno rozhodnutí bývalého státního notářství ve
Frýdku-Místku ze dne 15. 9. 1969, sp. zn. R I 1775/69,
o registraci darovací smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a jeho
otcem dne 4. 7. 1969. Pokud v důsledku soudní rehabilitace byl
zrušen citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, pak ovšem
je nutno považovat registraci darovací smlouvy ze dne 15. 9. 1969
za platnou a v důsledku toho je platnou a právně účinnou
i darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969. Na jejím základě je proto
nutno považovat navrhovatele za vlastníka nemovitostí, jejichž
vydání se domáhá a podle zákona o půdě pak za osobu oprávněnou ve
smyslu ustanovení § 4 odst. 1.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet zejména ze
soudního rozhodnutí, jež je výsledkem řízení podle zák. č.
119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, a mít na mysli i jeho
interpretaci ve vztahu k zákonu o půdě. Opačný názor by vedl nutně
k závěru, že všechna rozhodnutí soudních orgánů v soudních
rehabilitacích by byla bez právního významu, což nemá oporu
v zákoně.
Tím, že Krajský soud v Ostravě a Okresní úřad, okresní
pozemkový úřad ve F. aplikovaly nesprávný právní názor na
postavení navrhovatele jako vlastníka nemovitostí, jejichž vydání
žádal a svým rozhodnutím ho zbavily vlastnictví těchto
nemovitostí, zasáhly do základních práv a svobod navrhovatele,
chráněných Ústavo u resp. Listinou základních práv a svobo d.
Ústavní soud proto uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v předmětné věci pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a s čl. 36 Listin y,
jakož i pro rozpor s čl. 90 Ústav y ČR zrušil. Podle citovaných
ustanovení má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo
všech vlastníků má stejný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1
Listiny ). Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 Listin y). Soudy jsou
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). V daném případě
nebylo v intencích těchto ustanovení rozhodováno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 9. června 1998