Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 255/97

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky J. B.,

zastoupené JUDr. Z. K., za účasti účastníků řízení 1) Krajského

soudu v Hradci Králové, 2) Okresního soudu v Pardubicích a vedl.

účastníka P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 24. 4. 1997, č. j. -54, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4.1997, č. j. -54 a rozsudek Okresního souduv Pardubicích ze dne 22. září 1995, č. j. -43 sezrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem

Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 8

C 175/93, byla zamítnuta její žaloba na zrušení kupní smlouvy,

uzavřené dne 29. 11. 1962 a registrované bývalým státním

notářstvím v Pardubicích dne 20. 2. 1963 pod číslem registrace P.

R. 62/63 a to v části, kterou byly stěžovatelkou na tehdejšího

kupce bezplatně převedeny zemědělské pozemky, a to p. č. 367/4

v kat. území Chýšť, p.č. 413/19 v kat. území Kasaličky a p. č.

381/3 v kat. území Voleč.

Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 24. 4.

1997, č. j. -54, k odvolání stěžovatelky rozhodl tak,

že napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích potvrdil.

Stěžovatelka svůj nárok opírala o znění § 8 odst.3 zák. č.

, v platném znění, kde namítala, že zemědělské

pozemky kupující straně neprodala, ale že na nátlak notáře byly

na kupujícího převedeny bezplatně v souvislosti s uzavřením kupní

smlouvy na budovu k níž pozemky patřily.

Původní žaloba směřovala proti J. K., P. K. a P. K., byla

však po vyjasnění situace, zvláště s přihlédnutím k usnesení

Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 7. 1994, č. j.

D 997/93-21-17, v projednávání dědictví po zemřelém F. K., nar.

10. 5. 1949 a zemřelém dne 23. 5. 1993, omezena pouze na P. K.,

která se stala jedinou vlastnicí restitučně uplatněných

nemovitostí.

Okresní soud v Pardubicích pod bodem I. svého rozsudku ze

dne 22. září 1995, č. j. -43, proti dvěma prvým

žalovaným řízení zastavil. Odvolání stěžovatelky směřovalo proti

zamítnutí návrhu na zrušení části kupní smlouvy ze dne 29. 11.

1962, obsaženému v části II. rozsudku a proti části III.

o nákladech řízení.

Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. září

1995, č. j. -43, Ústavní soud zjistil, že soud

připustil, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle

, ale že se jí v řízení nepodařilo prokázat,

že tyto pozemky převedla na právního předchůdce žalované

bezúplatně. Pozemky byly převedeny kupní smlouvou a z této kupní

smlouvy vyplývá, že předmětem prodeje byly vedle domu

i zemědělské pozemky, které jsou předmětem řízení, a to za

ujednanou kupní cenu 10. 000 Kč.

S ohledem na ustanovení , který je v rozsudku

celý citován, měl soud za prokázané, že uvedené údaje o kupní

smlouvě jsou pravdivé, neboť nebyl prokázán opak.

Sama stěžovatelka i její matka, slyšená jako svědkyně,

shodně uvedly, že kupní cena dohodnutá mezi účastníky kupní

smlouvy ze dne 29. 11. 1962, se týkala pouze domu č. p. 4 ve

Volči a nikoli zemědělských pozemků. Sama dovozuje však dále, že

stěžovatelka před soudem uvedla, že notář navrhl, aby předala

spolu s domem i zemědělské pozemky, což stěžovatelka učinila

a potvrdila svým podpisem na notářském zápisu o kupní smlouvě.

Proto soud I. stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna

podmínka ustanovení o bezúplatném

převodu zemědělských pozemků na povinnou osobu osobou oprávněnou

a z tohoto důvodu žalobu zamítl.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Pardubicích

spis sp. zn. a současně jej požádal o vyjádření

k ústavní stížnosti. Soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

V odvolání stěžovatelka do rozsudku soudu I. stupně namítla, že

právní závěr soudu I. stupně neodpovídá dosavadnímu řízení

a zvláště provedeným důkazům. Vytkla soudu, že nesprávně vyvodil

z její výpovědi, že vědomě prodala za dohodnutou cenu zemědělské

pozemky, což vůbec nebylo pravdivé, neboť chyběla zde její vůle

k projevu prodeje. Ustoupila pouze naléhání notáře, který jí

rovněž nenavrhoval prodej, nýbrž bezplatný převod. Dvě osoby

mluvily pro stěžovatelku, proti nikdo.

V tomto řízení navrhla stěžovatelka ještě výslech svědka J.

V. Tento důkaz soud nepřipustil.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. dubna

1997 Ústavní soud zjistil, že zástupce žalobkyně přednesl své

odvolání, poukázal na praxi zemědělských družstev a navrhl soudu

zrušení rozsudku. Žalobkyně odkázala na přednes svého právního

zástupce a po poradě s přerušením jednání byl odvolacím soudem

vyhlášen rozsudek. Žádné zjišťování a dokazování odvolací soud

neprováděl. Podle citovaného protokolu jednání začalo v 10,00 h.

a skončilo v 10,20 h. V odůvodnění rozsudku potom odvolací soud

konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav

věci a protože se s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry

ztotožňuje, plně na ně odkazuje.

Uvedl znovu citaci ustanovení § 8 odst.3 zákona o půdě

a dospěl k závěru, že pojmy "bezúplatné převedení" a "darování"

znamenají totéž, jsou pouze vyjádřeny jinými slovy.

K ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných

soudů může dojít pouze v případech, je-li stěžovatelem tvrzeno,

že došlo k porušení jeho ústavních práv a splnil-li podmínky

ustanovení a odst.2 - 4

v platném znění.

Protože nebyl dán důvod k odmítnutí stížnosti podle § 43

v platném znění, byl Ústavní soud nucen

zkoumat, zda došlo k porušení y, který má vazbu na

ustanovení )d (dále

jen "Listina"), jak ve své stížnosti uvedla stěžovatelka.

V projednávané věci se v případě stěžovatelky jednalo

o uzavření smlouvy na budovu, ke které v restituci požadované

zemědělské pozemky náležely. Jednalo se o převod zemědělské

usedlosti, kde přední část byla obytná a druhá část byla

zemědělského určení, i když byla stavebně s obytnou částí

spojena. V této druhé části se nacházely chlévy, na to navazovala

stodola a v zemědělském areálu usedlosti byl postaven špejchar

a další chlév. Polnosti, o které požádala restituentka, se v té

době nacházely v obhospodařování JZD, bez nich však dříve nebyla

myslitelná funkčnost zemědělské usedlosti.

Notářský zápis bývalého státního notářství v Pardubicích ze

dne 29. 11. 1962, č. j. NZ 606/62, N 916/62 při identifikaci

všech nemovitostí v kapitole I. uvádí, že nemovitosti jsou

kupujícímu prodávající prodány se všemi stavebnostmi, se vším

zákonným příslušenstvím a se všemi právy a břemeny v mezích, jak

je sama prodávající držela a užívala.

Kromě domu č. p. 4 ve Volči se stavební p. č. 28 a p. č.

50, 51 a 54 - zahrady obsahoval výčet nemovitostí i výše uvedené

polnosti, o které se uchází restituentka. Za všechny tyto

nemovitosti, stavební parcelu a zahrady byla stanovena kupní cena

10.000 Kč. Pro stanovení ceny nebyl proveden jakýkoli znalecký

odhad. Žádný z obou rozhodujících soudů neprovedl důkaz znaleckým

posudkem, aby se přesvědčil, zda tato cena může v sobě zahrnovat

i cenu za polnosti. Vyrovnat se s touto zásadní problematikou

odkazem na znění , a uznat pravdivost citované

kupní smlouvy, aniž by byl proveden jakýkoli důkaz této

pravdivosti je zavádějící a nesprávný.

Sama "kupní smlouva" není jen smlouvou kupní, neboť v sobě

obsahuje dar ve výši 10. 000 Kč pro nezletilého syna (13 let),

pro něhož byly nemovitosti zakoupeny rodiči. V části VI. smlouvy

je uvedeno, že mu poskytují darem kupní cenu na zaplacení

nemovitosti a z tohoto titulu si pro sebe vyžádali právo jejich

doživotního a bezplatného užívání.

Soudům musí již být známa tehdejší "Směrnice o postupu při

registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu

k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními

národními výbory", vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem

spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního

hospodářství (č.j. 61 516/64-M2-práv.)", která petrifikovala

dosavadní stav, kdy byli prodávající nuceni převádět na stát nebo

na kupujícího zemědělské pozemky v případě, když chtěli na ně

převést budovu, ke které tyto pozemky patřily. (

).

Nejednalo se tedy o smlouvu kupní, nýbrž, jak byl pro podobné

smíšené akty tehdy používaný termín, o smlouvu postupní. Výraz

"postupní" vyjadřoval prioritu státu při ochraně výrobního

potenciálu zemědělské půdy.

Nelze také souhlasit se zjednodušeným právním názorem

odvolacího soudu, že výraz "darování" a "bezúplatný převod"

znamenají totéž. Výraz "převedení" je daleko širší než

"darování". Převedení se může uskutečnit různými způsoby : koupí,

výměnou, darováním, dohodou při vypořádání BSM a nyní také

samostatným titulem podle - bezúplatným

převodem. Tento institut byl zákonodárcem volen úmyslně, neboť

tímto způsobem přecházela za totality do státního nebo

družstevního majetku převážná většina zemědělského majetku.

Stručně řečeno jinak, jakkoli Ústavnímu soudu v důsledku

zásady nezávislosti obecných soudů upravené v y

nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, dospěl

v dané věci k závěru, že za situace, kdy v době uzavření

předmětné kupní smlouvy 20. 2. 1963 bylo již vlastnictví

k pozemkům v užívání zemědělských družstev devastováno v takové

míře, že účastníci smluvních vztahů při převodu ve skutečnosti

o nich ani vážněji neuvažovali, respektive k němu neměli důvody

jak o tom svědčí shora citovaná instrukce představující jakýsi

smluvní přímus či smluvní donucení stran takových pozemků

převáděných v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu,

kterou byl tento proces devastace završen, nelze pouze na základě

výpovědi samotné stěžovatelky věrně odrážející situaci popsanou

shora, dospět k závěru, že nešlo o skutkovou podstatu dle § 8

odst.3 bezúplatného převodu, a to s tím

důsledkem, že takové hodnocení jediného důkazu nemá nic

společného s ukládajícím soudu zjistit skutečný stav

věci ani ustanovením , dle něhož soudy hodnotí

důkazy sice podle své úvahy, ale nikoli účelově či libovolně.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že oba rozhodující soudy neposkytly stanoveným způsobem

ochranu práv stěžovatelce, čímž porušily ustanovení čl. 90 - věta

prváy a y. Spolu s rozsudkem odvolacího

soudu zrušil Ústavní soud i v eneunciátu uvedený rozsudek soudu

I. stupně, neboť tímto rozsudkem došlo také k porušení ústavnosti

( ).

Pro úplnost je třeba uvést, že novelizací zákona č.

došlo dnem 9. 2. 1996, m. j.

k rozšíření § 8, takže odstavec, vztahující se na projednávanou

věc, má nyní číslo 4 a nikoli č. 3.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. června 1998