Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 27/97

Nález

Ústavní soud

rozhodl dne 26. 5. 1998 v plénu o návrhu

Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 zákona

č. , o pobytu cizinců na území České a Slovenské

Federativní Republiky, ve znění a zákona

č. , za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,

jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků N.T.D., bytem ve

Vietnamu, a N.V.H., oba zastoupeni JUDr. B.G., CSc., advokátem

Advokátní kanceláře v P., za souhlasu účastníků bez ústního

jednání,

takto:

Ustanovení , o pobytucizinců na území ČSFR, ve znění a , se zrušuje dnem 13. 5. 1999.

Odůvodnění.

I.

Dne 22. 8. 1997 obdržel Ústavní soud návrh Městského soudu

v Praze na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 a § 32 odst. 2 zákona

č. Senát 28 Ca Městského soudu v Praze dospěl při

projednávání žaloby, podané podle části páté hlavy druhé ,

proti rozhodnutí o vyhoštění žalobce dle

Sb. k závěru, že zákonná ustanovení, jichž má být při řešení věci

použito, jsou v rozporu s u ČR a u základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), a to jmenovitě ustanovení § 32

odst. 2 s y

a ustanovení § 16 odst. 3 citovaného zákona s čl. 2 odst. 3

a a y. Proto Městský

soud v Praze usnesením ze dne 25.7.1997, sp. zn. ,

řízení před ním vedené podle odst. l písm. b)

přerušil a Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení shora uvedených

ustanovení.

V předmětné věci, rozhodované Městským soudem v Praze pod

sp. zn. , se žalobce N.V.H., domáhal přezkoumání

rozhodnutí Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby cizinecké

a pohraniční policie Praha, o jeho vyhoštění dle § 16 zákona č.

V žalobě mimo jiné namítal, že platná právní úprava

vyhoštění obsažená v zákoně č. je v rozporu

s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech,

zejména pak s čl. 1 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vznesl

proto námitky proti vyhoštění a domáhal se přezkoumání případu

soudem, neboť mu nebylo umožněno v řádném a zákonem upraveném

řízení podat proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání. Zároveň

požádal o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o jeho vyhoštění

a navrhl, aby soud toto rozhodnutí zrušil. Právní zástupce

žalobce dal následně soudu na vědomí, že žalobce již byl z České

republiky dne 7.2.1997 vyhoštěn.

K žalobě se vyjádřilo Policejní prezidium ČR, Ředitelství

služby cizinecké a pohraniční policie Praha, jako žalovaný. Podle

žalovaného je vyhoštění nucenou realizací rozhodnutí o zákazu

pobytu na území ČR, nejde o samostatné řízení, ale o nápravu

protiprávního stavu vzniklého tehdy, když cizinec i po vydání

rozhodnutí o zákazu pobytu (jak tomu bylo také v případě žalobce)

nadále neoprávněně na území České republiky pobývá. Všechny

opravné prostředky, včetně možnosti přezkoumání soudem, jsou dány

v případě rozhodnutí o zákazu pobytu. Proto v případě vyhoštění

není vydáváno rozhodnutí a není ani možnost soudního přezkoumání

tohoto vyhoštění. Pokud by byly připuštěny opravné prostředky

proti vyhoštění, docházelo by dle názoru žalovaného k paradoxnímu

stavu, kdy by cizinec měl na území České republiky zakázán pobyt,

a přesto by zde mohl pobývat i nadále, pokud by proti němu nebylo

zahájeno trestní stíhán za maření výkonu úředního rozhodnutí

a nebyl by následně soudem vyhoštěn. To znamená, že rozhodnutí

o zákazu pobytu by nebylo bez soudního rozhodnutí vykonatelné.

V nerespektování zákazu pobytu lze dle názoru žalovaného

spatřovat jednání, směřující proti udržení veřejného pořádku,

ochrany zdraví nebo práv a svobod druhých.

Z obsahu správního spisu předloženého Městskému soudu

v Praze Policejním prezidiem ČR, Ředitelstvím služby cizinecké

a pohraniční policie, vyplynulo, že rozhodnutí o vyhoštění nebylo

vydáno v písemném vyhotovení. Policejnímu prezidiu ČR, řediteli

služby cizinecké a pohraniční policie, byl dne 21.1.1997, pod čj.

PSP-1-52/CP-c-97, podán ředitelem sekce cizinecké policie Praha

návrh na administrativní vyhoštění žalobce, a tento návrh byl též

schválen. Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby cizinecké

a pohraniční policie, pak přípisem ze dne 3.2.1997 požádalo

Policii ČR o zajištění a provedení eskorty za účelem realizace

vyhoštění žalobce dne 6.2.1997 přes hraniční přechod

Praha-Ruzyně-letiště. Spis dále obsahuje protokol o vyhoštění

cizince z území ČR, dle kterého byl žalobce vyhoštěn dne

6.2.1997.

Městský soud v Praze, jak dále v odůvodnění svého návrhu

podaném Ústavnímu soudu uvádí, vyšel ze stanoviska, že proces

rozhodování o pobytu cizince na území České republiky se dle

platné právní úpravy ( ) dělí na řízení

o zákazu pobytu a na řízení o vyhoštění cizince. Na řízení

o zákazu pobytu podle ustanovení a

Sb. není vyloučena použitelnost obecných předpisů o správním

řízení a pravomocné rozhodnutí o zákazu pobytu, jsou-li vyčerpány

řádné opravné prostředky, podléhá přezkoumání soudem (§ 32 odst.

2 ). Na řízení o vyhoštění se však podle

obecné předpisy o správním

řízení nevztahují a rozhodnutí jiná než rozhodnutí o zákazu

pobytu jsou podle ustanovení

ze soudního přezkoumání vyloučena, což je právě případ žalobou

napadeného rozhodnutí o vyhoštění. Městský soud dospěl k závěru,

že rozhodnutí o vyhoštění nemůže být v návaznosti na čl. 36 odst.

2 y vyloučeno z přezkoumání soudem, neboť z pravomoci soudu

nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se

základních práv a svobod podle y, mezi něž patří i základní

právo obsažené v y, podle něhož cizinec může být

vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Ustanovení § 32

odst. 2 , jehož má být při řešení věci

použito, je tedy podle jeho názoru v rozporu s čl. 36 odst. 2

. Teprve bude-li toto zákonné ustanovení zrušeno, může se

soud zabývat ostatními aspekty podané žaloby.

V další části odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze

pak také poukazuje na absenci řádného písemného vyhotovení

rozhodnutí o vyhoštění a s touto otázkou související námitku

žalobce na rozpor ustanovení

s článkem 2 odst. 3 y ČR a článkem 2 odst. 2 y.

S odkazem na znění ustanovení -

a po jejich podrobném rozboru pak Městský soud v Praze dospívá

k závěru, že také ustanovení

je protiústavní pro jeho rozpor s y ČR a 2

odst. 2 y, jakož i s y, a navrhuje

proto i zrušení tohoto ustanovení. Tento návrh Městského soudu

v Praze na zrušení ustanovení

však musel být odmítnut (usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4.

1998,

sp. zn.

podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f)

, ve znění platném do 9. 5. 1998),

s ohledem na to, že v době podání tohoto návrhu Městským soudem

v Praze již Ústavní soud o návrhu na zrušení téhož ustanovení

jednal, a to ve věci vedené pod

sp. zn.

.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. Pl.

ÚS 35/97, byl také odmítnut návrh navrhovatele N.V.H. na zrušení

ustanovení a ,

v platném znění, s tím, že navrhovatel má právo zúčastnit se

jednání ve věcech, vedených pod

sp. zn.

a Pl. ÚS

27/97, jako vedlejší účastník. Dalším usnesením Ústavního soudu

ze dne 26. 1. 1998,

sp. zn.

, byl odmítnut návrh

dalšího navrhovatele D.N.T. na zrušení těchže ustanovení zákona

č. , v platném znění, s tím, že navrhovatel má právo

zúčastnit se jednání ve věcech vedených pod sp. zn

a

jako vedlejší účastník.

II.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření k obsahu

návrhu, podepsaném jeho předsedou ing. Milošem Zemanem, odkazuje

na důvodovou zprávu k návrhu , v níž se

v obecné části uvádí, že cílem tohoto navrhovaného zákona bylo

odstranění nedostatků dosavadní právní úpravy s využitím poznatků

o právní úpravě ve státech, které mají s migrací cizinců

dlouholeté zkušenosti, zejména SRN, Švédsko a USA. Dále se ve

vyjádření uvádí, že navrhovatel ve svých úvahách opomíjí fakt, že

k řízení o vyhoštění dojde teprve až v okamžiku nerespektování

zákazu pobytu cizincem, na což je cizinec písemně upozorněn

v poučení k rozhodnutí o uložení zákazu pobytu, a dále nebere

v potaz institut tzv. vrácení, který je podle mezinárodních smluv

využíván v drtivé většině případů právě ke vrácení osob, které na

území ČR vnikly neoprávněně. Za předpokladu, že v případě

vyhoštění jde o faktickou realizaci rozhodnutí o zákazu pobytu,

jeví se jako plně dostačující možnost přezkumu v předchozím

řízení o udělení zákazu pobytu odvolacím orgánem nebo

soudem.Skutečnost, že se na řízení o vyhoštění nevztahuje správní

řád, ještě neznamená, že by zde bylo jakési právní vakuum

umožňující vznik úřední libovůle, správní orgán postupuje podle

zákona ČNR , o Policii České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, a musí dodržovat ustanovení § 18 zákona č.

, upravující tzv. překážky vyhoštění. Stát má

nepochybně právo chránit své území a občany před cizinci, kteří

vědomě zákony porušují a nerespektují. S ohledem na vysoký stupeň

cizinecké kriminality a očekávané znovuzavedení vízové povinnosti

s některými státy by navrhované zrušení napadených ustanovení

celou situaci v oblasti ukončování pobytu cizinců více

zkomplikovalo a zneprůhlednilo. Z hlediska času, nákladů a hlavně

účelnosti není žádoucí, aby ve stejné věci proběhly za sebou dvě

správní řízení. Předseda Poslanecké sněmovny také ve vyjádření

potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení §

68 odst. 2 , že napadený zákon byl schválen

potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFR dne

4.3.1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

vyhlášen, jak již ostatně Ústavní soud konstatoval ve svém

nálezu,

sp. zn.

, ze dne 13.5.1998.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra.

K návrhu na zrušení ustanovení

Sb. se ve vyjádření uvádí, že je třeba pojímat toto ustanovení ve

vazbě na další ustanovení zákona. Rozhodnutí o vyhoštění nelze

zřejmě považovat za rozhodnutí týkající se základních práv

a svobod, neboť tato práva lze vázat pouze k tomu cizinci, který

se na území ČR zdržuje oprávněně. Vyhoštění se však realizuje

pouze v případě cizinců, kteří na území ČR vstoupí neoprávněně

nebo tu neoprávněně pobývají, a z tohoto pohledu se ustanovení

§ 32 odst. 2 shora uvedeného zákona jeví jako ústavně konformní.

Současně Ministerstvo vnitra upozorňuje na to, že byly zahájeny

legislativní práce na nové právní úpravě pobytu cizinců.

V případě vyhovění návrhu považuje proto Ministerstvo vnitra za

vhodné odložit vykonatelnost nálezu o jeden rok.

Ministerstvo zahraničních věcí ve svém stanovisku k návrhu

Městského soudu v Praze v podstatě poukazuje na výkladovou zprávu

k čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, podle níž musí být termín

"vyhoštění" považován za autonomní pojem, který je zcela

nezávislý na vnitrostátní definici, a označuje jakékoliv opatření

vynucující odjezd cizince z dané země s výjimkou extradice.

Článek 1 nevyžaduje, aby dotčená osoba zůstala na území státu až

do výsledku odvolání proti rozhodnutí o přezkoumání jejího

případu. Způsob přezkoumání je zcela svěřen vnitrostátní právní

úpravě, není ani požadováno, aby přezkumný orgán byl odlišný od

orgánu, který vydal původní rozhodnutí, a za plně postačující je

považována autoremedura. Pokud jde o právo být zastoupen před

příslušným úřadem nebo soudem, výkladová zpráva uvádí, že v sobě

nezahrnuje právo dotčené osoby účastnit se jednání před těmito

orgány. Stejně tak není vyžadováno ústní projednání daného

případu - písemné řízení je považováno za postačující.

Z judikatury k čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že se nevztahuje na

řízení, týkající se povolení k pobytu a vyhoštění cizinců, pokud

jím není dotčeno respektování rodinného života jako "občanské"

právo. Z toho je zřejmé že ve vztahu k čl. 6 odst. l Úmluvy je

čl. 1 Protokolu č. 7 lex specialis, což však neplatí v případě,

že výsledek řízení o vyhoštění je rozhodující pro určité občanské

právo. Pokud by tedy mělo dojít k vyhoštění osoby do určité země,

mají státní orgány zákonnou povinnost nevyhostit ji do země, kde

by mohla být porušena její základní práva (jako například právo

na život, právo nebýt podroben mučení), tato osoba však nemá

žádnou možnost napadnout rozhodnutí, které by tuto povinnost

nerespektovalo, neboť řízení o vyhoštění je vyňato z působnosti

a zvláštní právní úprava jeho průběhu neexistuje.

Z kontextu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí plyne, že

podle jeho názoru je při vyhoštění nutno v konkrétním případě

zkoumat, zda zásah do práv dotyčné osoby představuje teprve

samotné vyhoštění, nebo zda do nich bylo zasaženo již uložením

zákazu pobytu. Pokud byl zásah do práv jednotlivce garantovaných

příslušnou smlouvou omezen pouze na řízení o uložení zákazu

pobytu, je z pohledu výše zmíněných ustanovení na vyhoštění třeba

pohlížet pouze jako na "exekuci" rozhodnutí o zákazu pobytu a čl.

1 Protokolu č. 7, čl. 6 odst. 1 Úmluvy se v takovém případě na

řízení o vyhoštění nevztahují. Pokud však vyhoštění představuje

takový zásah do práv jednotlivce, který nevznikl rozhodnutím

o zákazu pobytu, ale až vyhoštěním samotným, je třeba na

vyhoštění pohlížet nikoliv jako na pouhý výkon rozhodnutí, ale

jako na "vyhoštění" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy.

Z pohledu Evropské úmluvy o lidských právech je možné případ od

případu považovat řízení o vyhoštění podle

za řízení nalézací (je-li vyhoštění takovým zásahem do občanských

práv příslušné osoby, jakým nebylo jemu předcházející uložení

zákazu pobytu) nebo za řízení vykonávací (je-li vyhoštění stejným

zásahem do občanských práv, jakým již bylo jemu předcházející

uložení zákazu pobytu). Je tedy podle Ministerstva zahraničních

věcí zřejmé, že pokud je řízení o vyhoštění řízením nalézacím,

jehož výsledek je rozhodující pro občanská práva příslušné osoby,

pak platná právní úprava nesplňuje požadavek čl. 6 Úmluvy, aby

o občanských právech rozhodoval nezávislý a nestranný tribunál.

Stejně tak je-li předmětem tohoto řízení rozhodování o právech či

svobodách garantovaných u, nejsou splněny ani podmínky

stanovené y, poněvadž zákona č.

vylučuje řízení o vyhoštění z přezkumné pravomoci

soudů.

III.

Institut vyhoštění představuje podstatný zásah do práv

přiznávaných cizincům právoplatně se zdržujícím na území cizího

státu, a proto mezinárodní smlouvy o lidských právech

a základních svobodách - Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod i Mezinárodní pakt o občanských a politických

právech, jakož i základních práv a svobod - obsahují

ustanovení stanovící meze takového zásahu do svobody pohybu

a pobytu cizince na státním území a jeho opuštění. I když uvedené

smlouvy ani nezaručují cizincům právo nebýt vyhoštěn,

poskytují ochranu proti takovým zásahům do svobody pohybu

a pobytu cizinců, které by přesáhly rozsah stanovený zákonem.

Článek l Protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že cizinec, který

má povolený pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn

pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem

a musí mít možnost uplatnit námitky proti svému vyhoštění, dát

přezkoumat svůj případ a dát se zastupovat za tímto účelem před

příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem

určenými. Cizinec může být podle tohoto článku vyhoštěn před

výkonem výše uvedených práv, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu

veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.

Ustanovení obdobného znění pak obsahuje také článek 13 Paktu.

Článek 14 odst l y zaručuje svobodu pohybu a pobytu,

a to s ohledem na ustanovení y, i cizincům.

V odst. 5 tohoto článku je pak stanoveno, že cizinec může být

vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Garanci těchto

základních práv a svobod musí tedy zajišťovat i zákon, upravující

pobyt cizinců na území České republiky, jímž je zákon č.

Základní práva zaručovaná v souvislosti s vyhoštěním cizince

ústavním pořádkem ČR a uvedenými mezinárodními smlouvami jsou

v zásadě vázána na skutečnost, že cizinec má na území státu

povolený pobyt, tedy, že se na území státu zdržuje oprávněně.

Ochrana těchto práv cizinců je však postavena na zásadě

individuálního posouzení každého jednotlivého případu vyhoštění

a možnosti uplatnit námitky proti rozhodnutí o vyhoštění, o němž

může být rozhodnuto jen v případech stanovených zákonem

a způsobem, který zákon stanoví.

upravuje institut vyhoštění cizince ve

svých ustanoveních § 16 až § 18. Podle § 16 odst. l uvedeného

zákona může být vyhoštěn cizinec, který neoprávněně vstoupí nebo

neoprávněně pobývá na území ČR. Neoprávněnost vstupu či

neoprávněnost pobytu lze sice ve většině případů z hlediska

platné právní úpravy jednoznačně a nerozporně posoudit a právně

kvalifikovat zejména v případech neoprávněného vstupu nebo po

vydání rozhodnutí o zákazu pobytu. Nemusí tomu však tak být ve

všech případech. V této souvislosti totiž nelze opomíjet právní

úpravu dlouhodobého a trvalého pobytu cizinců v uvedeném zákoně,

který v ustanovení § 6 umožňuje opakovaně prodlužovat dobu

stanovenou v rámci již povoleného dlouhodobého pobytu, a zejména

pak i ustanovení § 8 odst. l, v němž se stanoví, že žádost

o udělení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu lze podat

též na území České republiky Ministerstvu vnitra, přitom lhůta

k rozhodnutí o takové žádosti cizince je v § 9 stanovena 60 dny

ode dne podání žádosti. Právě v těchto případech může být

oprávněnost pobytu cizince - v mezidobí od podání žádosti do

rozhodnutí o ní - sporná. Nelze proto jednoznačně přisvědčit

názoru Ministerstva vnitra, že neoprávněnost pobytu lze vždy

považovat za objektivní právní skutečnost. V běžné aplikační

praxi vyhoštění cizince obvykle sice předchází vydání rozhodnutí

o zákazu jeho pobytu na území ČR - proti němuž lze ve správním

řízení uplatnit řádné opravné prostředky, případně se domáhat

i soudního přezkumu, v tomto řízení však (které navíc nemusí

nutně každému rozhodnutí o vyhoštění předcházet) zákonné překážky

vyhoštění uvedené v , vylučující

možnost vyhoštění do určitých států, nejsou, a podle platné

právní úpravy ani nemusí být zvažovány, a cizinec se tedy jejich

naplnění v případě rozhodnutí o jeho vyhoštění nemůže za

stávající platné právní úpravy při vyloučení použití správního

řádu bez možného soudního přezkoumání domoci způsobem právem

předvídaným. Za tohoto stavu pak nabývá na významu otázka postupu

státních orgánů při zajišťování zákonných podmínek, které musí

podle vyhoštění splňovat, k nimž patří

kromě neoprávněnosti vstupu či pobytu cizince na území našeho

státu také respektování překážek vyhoštění. Pro vlastní řízení

o vyhoštění tak nestanoví postup, kterým by

bylo respektování překážek vyhoštění zajištěno v případě, že

k nim státní orgán nepřihlédne. Pokud tedy tento zákon

v souvislosti s jím stanovenými podmínkami a překážkami vyhoštění

zároveň nestanoví postup, zajišťující jejich respektování při

samotném rozhodování o vyhoštění, je třeba považovat napadené

ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona, vylučující možnost

soudního přezkumu takového rozhodnutí za stavu, kdy podle

ustanovení § 16 odst. l citovaného zákona je možno užít správního

uvážení a kdy se podle § 16 odst. 3 citovaného zákona na řízení

o vyhoštění nevztahují obecné předpisy o správním řízení, za

odporující y ČR, jakož i jemu korespondujícímu

y, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen

v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který

zákon stanoví. Vyloučením možnosti přezkumu rozhodnutí

o vyhoštění soudem je za těchto podmínek současně dán i rozpor

napadeného ustanovení s y, který zaručuje

každému právo na stanovený postup při domáhání se svých práv

u soudu či jiného orgánu. Z uvedených důvodů bylo proto vyhověno

návrhu na zrušení ustanovení ,

v platném znění. Zároveň však s ohledem na to, že toto ustanovení

považuje Ústavní soud za protiústavní pouze v poměru

k rozhodnutím týkajícím se vyhoštění, a jsa si vědom toho - jak

již uvedl ve svém nálezu,

sp. zn.

, ze dne 13. 5.

1998, týkajícím se téhož zákona - že se jedná o zásadní

a citlivou problematiku, která bude vyžadovat nové komplexní

a pečlivé legislativní zpracování, rozhodl tak, že napadené

ustanovení § 32 odst. 2 se zrušuje teprve dnem 13. 5. 1999, tj.

k datu, k němuž byla citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena

ustanovení § 14 odst. l písm. f) a ustanovení § 14 odst. 4 zákona

č. , v platném znění ( ,

).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. května 1998