Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 115/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1996, čj. -29, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl zamítnut pro opožděnost odpor podaný proti platebnímu rozkazu, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces dle a násl. d (dále jen " ") a obdobně též do jeho práva zakotveného v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a v č1. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy totiž vydaly rozhodnutí - platební rozkaz, aniž žaloba měla zákonem předepsané náležitosti, navíc

1

2

soudkyní, vůči níž stěžovatel vznesl námitku podjatosti pro neodborný a neseriozní přístup. Zejména však zdůraznil, že platební rozkaz mu nebyl doručen, v důsledku čehož byl odpor proti němu podán po lhůtě.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , z něhož zjistil, že stěžovatel s odkazem na , f) g) napadl předmětné rozhodnutí krajského soudu dovoláním při uplatnění totožnosti skutkových námitek, totiž, že platební rozkaz neodpovídá žalobnímu návrhu, který nevymezoval předmět řízení ( ), dále, že platební rozkaz mu nebyl doručen ( ), a konečně, že ve věci rozhodoval soudce vyloučený pro podjatost ( ). Dále ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 1998 pod sp. zn. rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 3. 4. 1998. Protože smyslem ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, lze si stěží představit, že by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jinými slovy, protože případná protiústavnost rozhodnutí krajského soudu, založená na stěžovatelových skutkových námitkách, by nepochybně znamenala i protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, které však zůstalo ústavní stížností nenapadeno, nezbylo ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout ( , ve znění pozdějších předpisů). Ostatně skutečnost, že platební rozkaz byl vydán dle stěžovatele na základě neúplných či odporujících si údajů, je z hlediska stěžovatelem namítaného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, Paktu a č1. 6 Úmluvy irelevantní,

2

zejména, je-li výkon tohoto práva vázán na uplatnění opravného prostředku stěžovatelem. Jestliže však stěžovatel tvrdí, že platební rozkaz mu nebyl doručen, a proto byl odpor jako opravný prostředek podán opožděně, jde o námitku v poměru k právu na spravedlivý proces relevantní, nicméně za situace, kdy ve spisu obecných soudů se o doručení nachází příslušný doklad, tj. zpáteční lístek s uvedením obsahu zásilky, opatřený datem a vlastnoručním podpisem stěžovatele, jak obecné soudy po provedeném dokazování připojenými spisy téhož soudu, sp. zn. , a , zjistily postupem, který nijak nevybočil z pravidel platných pro hodnocení důkazů, resp. ze zásady volného hodnocení důkazů ( ), jde o námitku z hlediska dodržení ústavnosti rovněž lichou. Stejně tak je tomu v případě námitky podjatosti soudkyně, založené na neodbornosti a neserióznosti přístupu, jestliže zákon v s podjatostí počítá pouze pro poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Všechny shora uvedené skutečnosti jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost i z tohoto pohledu dle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 26. 5. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu