Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 263/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 11. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Ceplem, v právní věci navrhovatele M.N., právně zastoupeného advokátem JUDr. Č.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, čj. , ze dne 9. 9. 1996 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, čj. , ze dne 12. 6. 1997, t akt o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Dne 22. 7. 1997 byla Ústavnímu soudu podána ústavní stížnost navrhovatele proti rozhodnutím obecných soudů, citovaných v záhlaví usnesení. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, ačkoliv nesplňovala náležitosti stanovené ústavním

soudem pro podání ústavní stížnosti. Navrhovatel ve lhůtě určené ústavním soudem vady ústavní stížnosti odstranil, proto Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

V ústavní stížnosti navrhovatel namítá, že naříkanými rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručené d v , neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Dovozuje, že byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal, na základě neexistujících důkazů, resp. nedostačujících a nepřesvědčivých důkazů (pachové stopy, mikroskopy). Dále namítá, že k pochybení došlo i proto, že byl odmítnut jeho návrh na výslech svědkyně N., dříve H., čímž mělo být zkráceno jeho právo na obhajobu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, následovně:

M.N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 9. 9. 1996, čj. -502, uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1,2

písm. b), f) tr. zákona, ve znění a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků nepodmíněně. Podle tr. zákona byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle tr. řádu byl tehdy obžalovaný N. zavázán povinností zaplatit poškozené L.Š., škodu ve výši 4.920,- Kč. Dále byl podle tr. řádu zavázán rovněž povinností zaplatit pojišťovně G., škodu ve výši 739,20 Kč s 19% úrokem z prodlení ode dne 4. 1. 1996. Z podnětu odvolání M.N. rozhodl pak Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. tak, že podle , d) tr. řádu se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle tr. řádu se nově rozhoduje, že M.N. se uznává vinným trestným činem vraždy dle , odst. 2 písm. f) tr. zák. ve znění a odsuzuje se podle tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Podle tr. zák. byl tehdy obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výroky o náhradě škody pak zůstaly nezměněny.

Proti rozhodnutím soudu obou stupňů podal odsouzený M.N. v souladu s ustanovením , o ústavním soudu, ústavní stížnost, v níž namítá, že rozhodnutím obou soudů bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručená d v , neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Na základě neexistujících důkazů, jak odsouzený uvádí, byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Že by se dopustil trestné činnosti od samého počátku vyšetřování, popíral. Na kritickou dobu má alibi, neboť svědek S. potvrdil, že byl v baru L. a posléze byl v restauraci D., což potvrdila svědkyně H. starší.

Dále M.N. ve své ústavní stížnosti uvádí důkazy, které sloužily proti němu, a tyto zpochybňuje, když uvádí dle svého názoru skutečnosti, které důkazy oslabují či zpochybňují (str. 3 ústavní stížnosti).

Dospívá k závěru, že ve věci se objevila celá řada rozporů, které nebyly odstraněny, resp. byly z nich tendenčně vyvozeny závěry proti němu a o jeho vině. Tyto rozpory se dle názoru stěžovatele prohloubily ještě více u veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci. Navíc vyvstalo dle jeho názoru podezření, že svědkyni J.H. mladší bylo vyhrožováno pro případ, že bude u Vrchního soudu svědčit o tom, že se jí L.Š. svěřil, že otce zabil. Dle názoru stěžovatele došlo k pochybení i proto, že byl odmítnut návrh na výslech svědkyně N., dříve H. Tím došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Stěžovatel pak cituje d a uzavírá, že

protože byl zbaven svobody uložením nepodmíněného trestu za trestný čin, který prokazatelně nespáchal, je nucen trvat na ústavní stížnosti, a proto navrhuje, aby po provedeném řízení ústavní soud ČR ústavní stížnosti vyhověl a vydal nález, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, čj. , ze dne 9. 9. 1996, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, čj. , ze dne 12. 6. 1997, se zrušují.

Z obsahu ústavní stížnosti zaslané krajskému soudu vyplývá, že námitky stěžovatele jsou vcelku totožné s námitkami uváděnými již v rámci jeho obhajoby. Zde nezbývá, než poukázat na závěry podrobně rozvedené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v

Olomouci, ze dne 9. 9. 1996, čj. -502.

Pokud stěžovatel konstatuje porušení d, zde je nutno konstatovat, že trestní stíhání stěžovatele podle názoru krajského soudu od

2

počátku probíhalo v souladu s trestním řádem. Pokud stěžovatel konstatuje, že soudy bylo rozhodnuto o vině a trestu za trestný čin, který prokazatelně nespáchal, zde je nutno dle krajského soudu poukázat na zcela konkrétní důkazy uvedené v rozsudku krajského soudu (rozsudek ze dne 9. 9. 1996, sp. zn. , str. 28-29), které jej vedly k jednoznačnému závěru o vině. Navíc je nutno poukázat na to, že závěry krajského soudu přezkoumal (pokud jde o výrok o vině i o výrok o trestu) následně i Vrchní soud v Olomouci, který své závěry rovněž zcela jednoznačně rozvádí ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. , na straně 7 až 8 tohoto rozsudku.

Pokud jde o námitku stěžovatele v tom směru, že soudy obou stupňů některé důkazy hodnotily tendenčně v jeho neprospěch, případně, že byl krácen ve svých právech na obhajobu, když byl odmítnut jeho návrh na výslech svědkyně N., dříve H., zde je nutno poukázat zejména na zákonnou dikci ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, u odst. 5 pak především na větu první.

Podle názoru krajského soudu bylo v přípravném řízení i v řízení před soudem I. stupně postupováno v souladu s tehdejší platnou právní úpravou. Pokud jde o námitky stěžovatele, zde je nutno uvést, že v podstatě se všemi těmito námitkami se vypořádal již soud I. stupně ve svém rozhodnutí, s dalšími pak ve svém rozhodnutí soud II. stupně, když ve vzájemných souvislostech i jednotlivě hodnotily oba soudy provedené důkazy a na základě těchto pak dospěly ke svým závěrům.

Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení konstatoval ve svém vyjádření, že námitky stěžovatele směřují pouze a výlučně do hodnocení důkazů v jeho trestní věci, přičemž tyto byly uplatněny již v rámci řízení před soudy I. a II. stupně, přičemž oba soudy se s nimi zákonným způsobem pečlivě vypořádaly. Odsouzený ve stížnosti v podstatě znovu opakuje svoji obhajobu, přičemž jeho jednotlivá konkrétní tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování.

Dle d nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud si za účelem správného zjištění vyžádal spis a po jeho prošetření je nucen dát za pravdu obecným soudům, že námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti byly již uplatněny v rámci řízení před obecnými soudy (I. a II. stupně) a tyto soudy se s nimi zákonným způsobem vypořádaly.

Ústavní soud není další instancí a nemůže nahrazovat činnost soudů rozhodujících v trestní věci. Důvody, pro něž byl navrhovatel zbaven svobody, vyplývají přesvědčivě z řízení před obecnými soudy. Stěžovatel byl zbaven svobody na základě řádně proběhnuvšího řízení před obecnými soudy, kde i uplatnil všechny námitky, směřující pouze a výlučně do hodnocení důkazů v jeho trestní věci. Soudy se těmito námitkami zabývaly a zákonným způsobem se s nimi vypořádaly.

Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem. Další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.

Dle čl..87 odst. 1 písm. d) y ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal.

Dle soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není ústavní soud příslušný. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Vojtěch Cepl Soudce Ústavního soudu

V Brně dne 11. května 1998