Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 183/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R.T., zastoupené JUDr. A.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 1998, čj. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že tímto rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 1, článku 4 a článku 36 d, a to nesprávným a v nepřiměřené míře restriktivním výkladem ustanovení a c) , o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelčin sňatek s postiženým F.Ž. se přes její těhotenství neuskutečnil z bezpečnostních důvodů, neboť postižený byl členem odbojové skupiny. Tato skutečnost byla uznána i Ministerstvem obrany ČR, které

2 -

stěžovatelce vydalo osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Vrchní soud v Praze se nicméně spokojil s doslovným výkladem a nevzal vůbec v úvahu, že stěžovatelka se nestala vdovou z důvodů jí vnucených, konkrétně odbojových. Stěžovatelka poukazuje v této souvislosti na další nálezy ústavního soudu v obdobných věcech, a domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 4. 1997, čj. 185 929 012, zamítající žádost stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle , ve znění pozdějších předpisů, proto, že stěžovatelka s postiženým F.Ž. nebyla v době jeho smrti oddána. V odůvodnění tohoto rozsudku poukázal vrchní soud na to, že stěžovatelku za vdovu po postiženém považovat nelze, a že proto jí uplatněný nárok nelze uspokojit, když zákonodárce do zákona nevložil ustanovení umožňující přihlédnout k okolnostem jednotlivých případů a odstranit vzniklé tvrdosti.

Obdobnou věcí zabýval se Ústavní soud ve věci

sp. zn.

, v níž stěžovatelka podala současně návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 citovaného zákona za situace, kdy její manželství s postiženým bylo uzavřeno teprve dne 30. 6. 1945. Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1996,

sp. zn.

, byl tento návrh zamítnut s odůvodněním, že to, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, případně umožnit, aby v některých případech (kterým patrně je i případ stěžovatelky) mohl správní orgán odstranit tvrdost zákona, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů, byť by i Ústavní soud byl názoru, že takové ustanovení bylo vhodné do zákona vložit. Vzhledem k citovanému nálezu Ústavního soudu byla i nálezem tohoto soudu ze dne 13. 6. 1996,

sp. zn.

, ústavní stížnost zamítnuta, když Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat politování nad tím, že předmětný právní předpis postrádá ustanovení, umožňující citlivější postup v některých specifických případech, jakým je případ stěžovatelky, ale i některé případy další.

Protože podle názoru Ústavního soudu Vrchní soud v Praze, jako soud přezkoumávající zákonnost správního rozhodnutí, ani v projednávané věci nemohl postupovat jinak, a to rovněž ani cestou odstranění tvrdosti zákona ani jiným rozšiřujícím výkladem příslušného ustanovení, nezbylo Ústavnímu soudu, než s ohledem na evidentní povahu této

- 3 -

nemožnosti stěžovatelkou požadovaného postupu ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. května 1998

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu