Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 278/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.R. a J.R, obou zastoupených advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 22. 4. 1997, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků ing. F.N. a ing. J.N., obou zastoupených advokátem JUDr. Z.K., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé napadli svou včas podanou ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a to Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 1993, sp. zn. . Rozhodnutím soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba, aby vedlejší účastníci byli uznáni povinnými uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání domu čp. 881 se zastavěnou plochou č. 2577 a zahradou č. 2578 v kat. úz. B., zapsané na LV č. 574

pro totéž kat. úz. Ž. se opírala o , o mimosoudních rehabilitacích.

V ústavní stížnosti navrhovatelé namítají rozpor rozhodnutí obecného soudu s , 3, 4 a d (dále jen " "). V tomto směru poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996,

sp. zn.

. Nadále setrvávají na tvrzení, že vedlejší účastníci nabyli nemovitosti od nevlastníka a je proto splněna podmínka ustanovení , neboť znárodnění firmy K.R. bylo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Současně byla podle navrhovatelů splněna i podmínka ustanovení téhož zákona, neboť vedlejší účastníci nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a došlo i k jejich protiprávnímu zvýhodnění.

Městský soud v Praze se písemně vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že navrhl její zamítnutí, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastníci při nabytí vlastnického práva k nemovitostem byly protiprávně zvýhodněni nebo je nabyli v rozporu s právními předpisy ( ) Již pro tento závěr nezkoumal odvolací soud další předpoklady důvodnosti restitučního nároku. Pokud předmětem restituce byly i pozemky, poukázal odvolací soud též na ustanovení restitučního zákona. Ze všech těchto důvodů nemohlo dojít k porušení y ani y. K nově stěžovateli uplatňovanému argumentu, podle něhož se měl odvolací soud zabývat platností přechodu nemovitostí na stát znárodňovacím výměrem, poukazuje Městský soud v Praze na ustanovení restitučního zákona přikazujícího posuzovat otázku pasivní legitimace v řízení. V tomto směru i při naplnění ostatních restitučních předpokladů včetně je vždy třeba prokázat zákonné znaky nabytí věci od státu fyzickou osobou za kvalifikovaných okolností vztahujících se právě k takovému nabytí věci od státu. Nelze proto směšovat rozpor s právními předpisy při nabývání věci státem a rozpor s právními předpisy při nabývání věci od státu, jak činí ústavní

stížnost, neboť pak by bylo ustanovení nadbytečné.

Vedlejší účastníci v písemném stanovisku rovněž navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Ve vztahu k y poukazují na to, že toto ustanovení poskytuje ochranu již konstituovanému vlastnickému právu a tedy existujícímu. Pokud se týká fyzických osob, které jsou povinny vydat nemovitosti, poukazují vedlejší účastníci, že nebyla prokázána ani jedna ze zákonných podmínek zakotvených v restitučního zákona. Nebyli zvýhodněni ani nebyl při koupi domu porušen žádný tehdy platný právní předpis. Prvý vedlejší účastník byl dokonce v roce 1953 pro svůj postoj a třídní původ vyloučen ze studia na Vysoké škole v B. V roce 1990 pak obdržel morální satisfakci v podobě dopisu od ministryně obchodu a cestovního ruchu ČR.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu byla žaloba na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí navrhovatelům ve smyslu v platném znění. V průběhu dokazování nebyli navrhovatelé schopni konkretizovat důvody, proč považují vedlejší účastníky za prominenty bývalého režimu, neznali ani politické kontakty vedlejších účastníků. V řízení bylo prokázáno, že výměrem Ministerstva lehkého průmyslu z 13. 6. 1952 bylo ke dni 22. 7. 1952 vloženo vlastnické právo pro Československý stát. Kupní smlouvou ze dne 22. 1. 1971 kupovali vedlejší účastníci nemovitosti od bývalého O. za 153 000 Kč. Cena byla stanovena znaleckým posudkem a protože v ní byly zahrnuty i drobné stavby, které nebyly předmětem koupě a prodeje, vrátil prodávající částku 4 000 Kč vedlejším účastníkům. Vlastní prodej byl veřejně vyhlášen, přičemž dosavadní nájemníci neprojevili o koupi zájem. V rámci koupě a prodeje museli nabídnout vedlejší účastníci k dispozici svůj byt v P. V rámci kupní smlouvy bylo k převáděným pozemkům zřízeno za úhradu právo osobního užívání. V řízení byly provedeny všechny nabídnuté důkazy.

Ústavní soud v případě této ústavní stížnosti poukazuje na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování konformity jejich činnosti s u ve sporných případech.

Ústavní soud v tomto směru nesdílí názor navrhovatelů, že došlo k porušení a 36 y. Je třeba zdůraznit, že obsah ústavní stížností je polemikou s názory vyslovenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu, přičemž tato polemika prolínala již procesem dokazování před obecnými soudy. Pokud je tvrzeno porušení ustanovení y je třeba zdůraznit, že tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Nemohlo proto v tomto směru k porušení citovaného ustanovení dojít. Z procesu dokazování před obecnými soudy pak je zřejmé, že nebyl porušen ani y. Právo na spravedlivý proces bylo poskytnuto, veškeré nabídnuté důkazy byly provedeny a z výsledků provedeného dokazování byly vyvozeny správné právní závěry. Při aplikaci , o mimosoudních rehabilitacích, je třeba posoudit otázku pasivní legitimace z hlediska ustanovení citovaného zákona. Vzhledem k výsledkům dokazování nebylo prokázáno ani nabytí nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani v důsledku protiprávního zvýhodnění. Navrhovatelé neprokázali v té souvislosti ani svá tvrzení o vedlejších účastnících jako "prominentech" bývalého režimu. Naopak přílohy přiložené vedlejšími účastníky k písemnému vyjádření, které zaslali Ústavnímu soudu, svědčí o tom, že ing. N. byl minulým režimem diskriminován. Právě proto, že restituční nároky, které jsou pravidelně založeny na protiprávnosti odnětí věci státem v rozhodném období, mohou být důvodně uplatněny jen proti těm fyzickým osobám, které věci nabyly za zvláštních okolností předvídaných restitučním zákonem, postupoval obecný soud správně pokud své rozhodnutí opřel právě o tento závěr.

Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení, Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 4. května 1998

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu