Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 110/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H.F., zastoupené advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 5. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou ze zákonem stanovených podmínek ( , , 2, , 2 a 4 ), brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 1997 (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d, Úmluvy o ochraně lidských práv), a to tím, že jí nepřiznal (v její restituční věci) peněžitou náhradu (v režimu ) "v tržní hodnotě"; v obsáhlé (opakované) polemice s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů dovozuje, že Ministerstvem financí ČR přiznaná náhrada za zastavěný pozemek (v částce 1,740.156 Kč) je - vzhledem k jeho poloze - zcela neúměrná, představuje "pouhý zlomek její

1

skutečné hodnoty" a ve svých důsledcích je (v současné době) výrazem křivdy, jež ji napadenými rozhodnutími obecné soudy způsobily "protiústavním postupem... porušujícím její právo na soudní ochranu"; navrhla proto, aby ústavní soud označené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil, a protože napadené rozhodnutí spočívá na protiústavním normativním základě, dále navrhla, aby Ústavní soud současně zrušil část ustanovení , ve znění "ve výši stanovené podle stavu ke dni odnětí, a to postupem uvedeným v s připočtením 3 % z této částky za každý rok odnětí do dne účinnosti tohoto zákona a ustanovení a ".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce za zdemolované stavby č. p. 661 a zastavěnou p. č. 680 kat. úz. P., v režimu , byla přiznána finanční náhrada ve výši 1,740.156,- Kč, a protože stěžovatelka tuto náhradu odmítla přijmout, byla v její prospěch složena do soudní úschovny ( a násl. ) ve výši 1,816.928,- Kč; vzhledem k tomu, že návrhové žádání (petit) stěžovatelky ve výrazu (ve vztahu k požadované náhradě) "v tržní hodnotě" jevil se obecnému soudu jako neurčitý, a protože - přes poučení udělené jí obecným soudem ( ) - tuto neurčitost stěžovatelka přiměřeným způsobem neodstranila, posoudil odvolací soud její návrh (podle jeho obsahu) jako určovací žalobu [ ] a dovodil, že zákonné podmínky pro absenci pojmového znaku "naléhavého právního zájmu" splněny nejsou a s odkazem též na nedostatek hmotně-právního důvodu (při aplikaci již zmíněného v platném znění) zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Z uvedeného vyplývá, že - podle odůvodnění ústavní stížnosti - stěžovatelka porušení již dříve zmíněného ústavně zaručeného práva odvozuje výlučně z neúspěchu svého návrhu a opakovanou polemikou se závěry obecných soudů dovozuje, že "tehdejší cenové předpisy nemohly odrážet skutečnou cenu nemovitostí"; již toto tvrzení stěžovatelky, ve světle stanovisek konstantní judikatury obecných soudů vycházející ze záměru zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd (č. ), neobstojí. Stěžovatelka totiž přehlíží "že skutečná cena nemovitosti" je i v podmínkách tržního hospodářství kategorie krajně relativní, odvislá od řady faktorů a v podmínkách řízeného hospodářství (tedy v době, kdy k odnětí nemovitostí došlo) je již pojmově vyloučena; nadto obecné soudy zcela důvodně

2

poukázaly na to, že účelem zákona (při absolutní nemožnosti napravit všechny křivdy všem, kteří je v jakékoli formě v totalitním období utrpěli) je toliko zmírnění následků některých majetkových křivd, když i tyto omezené náhrady takto vzniklých křivd způsobených zákonem stanovenému okruhu oprávněných osob, jako náhrady poskytované z prostředků státu, jdou na vrub současných generací. Zcela právem proto obecné soudy odmítly právní vývody stěžovatelky, které přehlíží, že ve změněné společenské situaci, ve ztížených ekonomických podmínkách přivoděných předchozím režimem, nelze přiznávat náhrady jinak a v jiném rozsahu než několikrát zmíněným zákonem se stalo.

Řízení před obecnými soudy netrpí protiústavními vadami, ty ostatně stěžovatelka obecným soudům ani nevytýká, a proto nezbývá než - s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu - připomenout, že není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů jinak než za splnění zvláštních podmínek, které Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) a které ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.

Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen důvody samotné ústavní stížnosti, ale, a to především, konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak výrokem tohoto usnesení se stalo. Odmítavý výrok stran ústavní stížnosti současně zakládá nedůvodnost návrhu za zrušení stěžovatelkou označených ustanovení , v současně platném znění (k tomu srov.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., um. č. 22, vydání 1., Praha, 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. května 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR