Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 81/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. A. B., advokátkou,

t a k t o

Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 2. 1998. Stěžovatel v něm napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, čj. - 47, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997, čj. - 31, ve věci žaloby na ochranu osobnosti. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými rozsudky soudy neposkytly ochranu jeho osobnostním právům a porušily ustanovení d. Navrhuje, aby Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu zrušil.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená

1

porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Pokud jde o zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů, jakož i vyslovování právních názorů, jde o samostatnou nezávislou činnost obecných soudů, do které Ústavní soud obvykle

nezasahuje.

základních práv a svobod v stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Základní práva a svobody jsou pak pod ochranou soudní moci ( y ČR). Obdobné garance stanoví také Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je si však třeba v daném případě uvědomit, že d garantuje ochranu toliko před akty neoprávněnými a reálnými, především takovými, které se zakládají na pravdě. Za rozhodující se pak vždy považuje faktická, eventuálně i právní situace existující v okamžiku tvrzeného dehonestujícího aktu.

Lze mít za nesporné, že stěžovatel byl v roce 1991 soudem pravomocně odsouzen za -trestný čin krádeže. Teprve posléze, v roce 1994, byl rozsudek na základě stížnosti pro porušení zákona, kterou podalo právě ministerstvo spravedlnosti, zrušen z důvodu závažného procesního pochybení, neboť namísto senátu rozhodoval samosoudce. V inkriminované době proběhlo soudní řízení, existoval pravomocný odsuzující rozsudek, stěžovatel uložený trest výkonu odnětí svobody vykonal, a tudíž není možné považovat za porušení d kupř. postup vězeňské správy, která oprávněně zaslala zprávu o propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody do místa bydliště a pracoviště. Tato zpráva se ostatně nejen z tehdejšího pohledu zakládala na pravdě. Jestliže by mělo být takovéto jednání chápáno jako porušení ústavně zaručeného práva podle čl.

2

10 odst. 1 d, dovedeno ad absurdum by stejně tak bylo možné zřejmě napadat orgány vězeňské služby za porušení d, protože "zajišťovali" výkon trestu odnětí svobody, což bylo v té době jejich právo i povinnost.

Nezbývá než v zásadě přisvědčit argumentaci Vrchního soudu v Praze, že předpokladem odpovědnosti podle občanského zákona je existence neoprávněného zásahu, objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva. V daném případě je skutečně možné uplatňovat toliko nároky na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, což stěžovatel již úspěšně učinil. Zanedbatelnou není ani skutečnost, že nové trestní řízení bylo zastaveno proto, že čin v době svého provedení i soudního projednání považovaný za trestný, již v době tohoto nového řízení - v souladu s d - za trestný čin považován nebyl.

Ústavní soud v daném případě neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 1998 JUDr.Vladimír Paul soudce Ústavního soudu

3