Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31855.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 11/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1997, sp. zn. 38 Ca 150/96 , mimo ústní jednání dne 7.5.1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavní stížnosti podanou za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1 , § 34 odst. 1 , 2, § 72 odst. 1 , 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 1997 (sp. zn. 38 Ca 150/96 ), jímž bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí FŘ ze dne 23. 6. 1995 (sp. zn. FŘ-3617/2/95) a navrhoval jeho zrušení s odůvodněním, že tímto rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 4 a čl. 90 Ústav y ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, kterým bylo před tímto soudem zastaveno řízení z důvodů, v tomto rozhodnutí přesně označených, a podstata předložené ústavní stížnosti stěžovatele spočívá toliko v právní polemice se závěry obecného soudu a v nesouhlasu s nimi.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobo d, čl. 4 a čl. 90 Ústav y ČR, neshledal Ústavní soud, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v označeném ustanovení Listiny základních práv a svobo d a Ústav y ČR zaručeno, a jak bylo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecný soud dospěl k závěru, že jeho žaloba je podána po lhůtě zákonem stanovené, případně že dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobo d a Ústav y ČR, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit - jak bylo již řečeno - jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho pak stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daným hlavou pátou Listiny základních práv a svobo d (např.
in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Obdobně Ústavní soud neshledal důvodné námitky stěžovatele stran povinnosti správního orgánu zkoumat z vlastní iniciativy skutečné místo zdržování se účastníka správního řízení, neboť i z hlediska ústavních zásad je zájmem samotného účastníka řízení (navíc v situaci, kdy je mu známo, že se proti němu vede správní řízení), sdělit tomuto správnímu orgánu skutečné místo, ve kterém se zdržuje a kam mu mají být písemnosti tohoto orgánu doručovány; ostatně zákon (č. 337/1992 Sb. , ust. § 17 odst. 2 ) stanoví správci daně oprávnění (nikoliv povinnost) doručovat do míst tam uvedených a je zcela na vůli příslušného správce daně výběr místa, do kterého budou účastníkům řízení písemnosti doručovány. Pokud účastník řízení správci daně sám neoznámí pro doručení jiné místo, v němž by mělo být ať
2
účastník řízení správci daně sám neoznámí pro doručení jiné místo, v němž by mělo být ať rozhodnutí, ať jiná písemnost doručeno, sám zaviní nemožnost doručení a správci daně nelze vytknout ani porušení zákona ani ústavně zaručených základních práv (svobod) občanů.
Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná; zjevnost této
neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; bylo proto o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. ].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ).
V Brně dne 7. května 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu