Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 104/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. J.T., proti usnesení Ústavního soudu v Brně ze dne 6. ledna 1998,

sp. zn.

, mimo ústní jednání dne 7. 5. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Podáním, označeným jako "ústavní stížnost a návrh na zrušení ", brojí stěžovatel proti usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1998 (ve věci ) a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d) a spolu s ním též právo plynoucí z y ČR ( úst. ); porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že vpředu označeným usnesením Ústavního soudu byla pro opožděnost odmítnuta jeho ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 2. června 1997 ve věci ), ačkoli tato ve skutečnosti byla podána včas.

Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Ústavního soudu (

) je zřejmé, že při jejím posouzení, stran formálních podmínek přípustnosti, vycházel ústavní

1

soud z úřední zprávy Městského soudu v Praze (č. 1. 6 spisu), dle níž právní moc jí napadeného rozhodnutí nastala dne 8. srpna 1997, a jestliže byla podána k poštovní přepravě dne 9. října 1997, dovodil, že se tak stalo opožděně a v rozporu s ustanovením zákona ( al. 1 ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a návrh na zrušení , je nepřípustný.

Stěžovatelem napadené rozhodnutí vycházelo z úřední zprávy obecného soudu a o správnosti v ní uvedených údajů nebylo nejmenšího důvodu pochybovat; ostatně vznik právní moci a její vyznačení na tom kterém rozhodnutí obecného soudu doložkou právní moci je výsledkem úředního a právní normou stanoveného postupu (§ 23 vyhl. o jednacím řádu č. 37(1992 Sb.), stejně tak jako vyznačení příslušné doložky na jím (účastníkem) předloženém rozhodnutí (§ 24 odst. 1 cit. vyhl.); posuzování doby (dne) vzniku právní moci nespadá tedy do oblasti volných úvah toho kterého účastníka řízení, ale je věcí (povinností) obecného soudu.

Jestliže ve stěžovatelově věci při stanovení a vyznačení právní moci jím (ústavní stížností) napadeného rozhodnutí došlo k omylu, jak v posuzované ústavní stížnosti se tvrdí, bylo výlučně na stěžovateli, aby sám před obecným soudem usiloval o nápravu, zejména mělo-li k tvrzenému omylu obecného soudu dojít jeho vlastním zaviněním (omylem jeho zástupce); do doby než by bylo o právní moci (a jejím vyznačení doložkou) nově rozhodnuto a rozhodnutí obecného soudu bylo jím samotným úředně opraveno, platí původní, byť třeba nesprávný, údaj.

Jestliže toto platí obecně a přihlédne-li se současně k tomu, že je věcí účastníka řízení, aby právní moci v řízení vydaného rozhodnutí věnoval dostatečnou pozornost, je očividné, že liknavost či nepozornost v uvažovaném směru svými důsledky stíhá také jeho samotného, a to tím spíše, jestliže k tvrzení nesprávnosti, jak již řečeno, sám svou nepozorností dal obecnému soudu podnět; nadto v řízení o ústavní stížnosti je účastník sám povinen prokazovat dobu vzniku právní moci jím napadeného rozhodnutí a zachování od ní se odvíjející zákonné lhůty; řečeno jinými slovy, k procesním povinnostem takového účastníka náleží předložit spolu s ústavní stížností kopii rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a to s připojením příslušné doložky.

2

Napadené usnesení Ústavního soudu není proto porušením stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených základních práv, stejně jako není důsledkem "mylnosti či libovůle jedné osoby, byť je jí soudce Ústavního soudu"; již z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, aniž by se bylo třeba blíže se zabývat otázkou, zda vůbec je ústavní stížnost proti rozhodnutí Ústavního soudu přípustná.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem ( zák. č. 18211993 Sb.), jak ve znělce tohoto usnesení se stalo; odmítnutí ústavní stížnosti současně brání projednání návrhu na zrušení ust. (srov. usnesení publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, č. 22, vydání 1., Praha, 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 7. května 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR