Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 203/97

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti C. L. proti postupu Policie ČR., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 9.6.1997 domáhá, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v bezdůvodném zadržování a omezování osobní svobody stěžovatele, ke kterému došlo ve dnech 16. až 20.prosince 1996 a 23. dubna až 23. května 1997. Po tuto dobu byl stěžovatel, jak tvrdí, neoprávněně zadržován v policejní cele Policie ČR a došlo tak podle něj k neoprávněnému omezení jeho osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal dne 31. 5. 1995 žádost o přiznání statutu uprchlíka na území České republiky. Tuto žádost Ředitelství Policejního prezidia ČR zamítlo rozhodnutím, čj. PPR-1962/RCP-C-243-95, ze dne 3.8.1995, a k jeho odvolání bylo pak toto zamítavé rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ČR, čj. U-700/AŘ-95, ze dne 27.9.1996. Proti rozhodnutí ministra vnitra ČR podal stěžovatel žalobu Vrchnímu soudu v Praze, o níž tento soud dosud nerozhodl. Rozhodnutím čj. PJM-282/SCP-KPE-ZP-97, ze dne 23.5.1997, oddělení kontroly pobytu a eskort Policie ČR pak byl stěžovateli zakázán pobyt na území ČR do 23.5.2000. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rovněž nebylo dosud rozhodnuto.

K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko Policie ČR, jako účastníka řízení, a připojil si spisovou dokumentaci čj. PJM-540/SCP-C-ZP-96 a čj. PJM-282/SCP-KPE-ZP-97, vedenou tímto policejním orgánem.

Ve svém stanovisku orgán Policie ČR nejprve shrnuje základní, již shora uvedené údaje o stěžovateli. Dále uvádí, že po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o přiznání statutu uprchlíka na území České republiky ministrem vnitra ČR byl dnem 15.10.1996 stěžovateli povolen krátkodobý pobyt na území ČR do 12.11.1996, s pozdějším prodloužením do 12.12.1996. Před ukončením platnosti víza stěžovatel opustil uprchlický tábor v Z. a nedostavil se k případnému prodloužení víza. Po návratu do uprchlického tábora byl pak stěžovatel, s ohledem na to, že se dopustil takového jednání, pro které mu mohl být ukončen pobyt na území ČR a případně vyhoštěn, dne 16.12.1996 zajištěn dle ustanovení , o Policii ČR, a propuštěn 20.12.1996 s udělením výjezdního víza platného do 20.1.1997. Před koncem platnosti víza však stěžovatel opět opustil bez udání adresy uprchlický tábor a do 21.4.1997 se nedostavil k jednání o řešení dalšího pobytu na území ČR, což byl dle ustanovení povinen učinit nejméně 3 dny před ukončením platnosti krátkodobého pobytu (víza). Dne 24.4.1997 byl stěžovatel po návratu do uprchlického tábora opět zajištěn jako cizinec bez cestovního dokladu a s nepovoleným pobytem na území ČR. Během řízení o zjištění totožnosti a vyhoštění stěžovatel nepředložil doklady k žádosti o prodloužení doby povoleného krátkodobého pobytu dle Po uplynutí zákonem stanovené lhůty 30 dnů ( ) byl stěžovatel propuštěn z policejní cely a byl mu udělen zákaz pobytu na území ČR do 23.5.2000, který však byl k odvolání stěžovatele ve správním řízení zrušen. Pokud jde o projednání stěžovatelovy správní žaloby proti rozhodnutí ministra vnitra, čj. U-700/AŘ-95, ze dne 27.9.1996, v řízení před Vrchním soudem v Praze, bylo toto řízení usnesením vrchního soudu, sp. zn. , ze dne 27.5.1997, zastaveno z důvodu opožděnosti podání.

Po seznámení se s obsahem stěžovatelova podání a připojených spisů policejního orgánu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, kterým se s odkazem na neoprávněná zadržení stěžovatele ve dnech 16. - 20.12.1996 a 23. 4. - 23.5.1997, jež podle něj odporují písm. f) Úmluvy, zakazuje Policii ČR v tomto bezdůvodném zadržování pokračovat. Podle připojené spisové dokumentace policejního orgánu byl stěžovatel v obou případech zajištěn na základě ustanovení , o Policii ČR, v platném znění, podle něhož může být zajištěna osoba, o níž se lze odůvodněně domnívat, že neoprávněně vstoupila nebo neoprávněně pobývá na území ČR, a řízení o vyhoštění této osoby nemohlo být zahájeno, protože nemohla být zjištěna její totožnost. Stěžovatel se v době, kdy došlo k jeho zajištění Policií ČR, zdržoval na území ČR neoprávněně bez povolení k pobytu po skončení platnosti krátkodobého víza, neměl u sebe v obou případech jeho zajištění cestovní doklad a policejní orgán prováděl v průběhu jeho zajištění ověřování jeho totožnosti. Stěžovatel v souvislosti s jeho zadržením namítá dotčení ústavně zaručeného základního práva obsaženého v odst. l písm. f) Úmluvy s poukazem na skutečnost, že neprobíhalo řízení o vyhoštění. Úmluva v výslovně určuje podmínky, za kterých se zbavení svobody pokládá za legální. Mezi těmito podmínkami v odst. l pod písm. b) připouští zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem. K této povinnosti náleží i povinnosti obsažené v zákoně č. , o pobytu cizinců na území ČSFR, který zejména stanoví ( odst. l tohoto zákona), že cizinec smí vstoupit na území České republiky, pobývat na něm a vycestovat z něho jen s platným cestovním dokladem opatřeným vízem. K této povinnosti je vztaženo i ustanovení zákona o Policii ČR, na jehož základě byl stěžovatel zajištěn. V úředním záznamu oddělení kontroly pobytu a eskort Policie ČR ze dne 23.5.1997, tj. v den ukončení stěžovatelova zajištění, se v této souvislosti uvádí, že totožnost stěžovatele nebyla v zákonné lhůtě (tj. dle ) v A. ověřena, a vyhoštění proto nemůže být realizováno, jelikož stěžovatel nevlastní cestovní doklad. Stěžovateli byl proto uvedeným policejním orgánem téhož dne vysloven zákaz pobytu na území České republiky do 23.5.2000 a určena mu lhůta k vycestování z ČR do 23.6.1997. K odvolání stěžovatele byl pak dne 30.6.1997 tento zákaz pobytu na území České republiky v rámci autoremedury zrušen s ohledem na stěžovatelovo probíhající řízení před vrchním soudem.

Meritum ústavní stížnosti spočívá v návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti zakázal Policii ČR pokračovat v případech bezdůvodného předchozího zadržování stěžovatele a omezování jeho osobní svobody. K tomuto návrhovému petitu lze obecně konstatovat, že smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo, přičemž stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel ve svém návrhu domáhá zákazu pokračování v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem založených kompetencí může Ústavní soud v případech, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval ( ), nebo může příp. vydat předběžné opatření za podmínek stanovených v ustanovení , spočívající v uložení orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Nemůže však vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogických určitým konkrétně označeným případům a určený konkrétnímu orgánu veřejné moci, neboť by šlo o nepřípustný zásah do činnosti orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu.

S ohledem na shora učiněná zjištění Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané dotčení jeho základních práv obsažených v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a konstatoval, že návrh stěžovatele na vydání zákazu budoucích zásahů do jeho základních práv nemá oporu v zákonných oprávněních Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 1998