Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 91/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele M.U., zastoupeného advokátem JUDr. J.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 1997, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 1996, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se svou ústavní stížností s odvoláním na porušení , 3; č1. 38 odst. 2; d (dále jen " ") a , č1. 6 odst. 1, Úmluvy o ochraně

1

lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků a na odůvodnění uvedl, že při veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze dne 21. 1. 1997 nebyl náležitě o všech svých zákonných právech poučen; dále že usnesením ze dne 5. 4. 1996 byl přibrán Kriminalistický ústav, ústředna kriminální policie, Policie ČR, jako expertní pracoviště za účelem podání znaleckého posudku, ačkoliv trestní řád v ustanovení § 105 odst. 1 nezná institut expertního pracoviště, ale pouze pojem znalec jako fyzická osoba. V souvislosti se znaleckými posudky navíc namítl neposkytnutí přiměřeného času a možnosti k přípravě obhajoby, neboť s balistickým posudkem, došlým soudu dne 29. 7. 1996, i druhým posudkem, došlým soudu dne 20. 8. 1996, byl seznámen až při hlavním líčení, které proběhlo dne 3. 9. 1996, s tím, že samotné výslechy zpracovatelů znaleckých posudků byly nedostatečné. Dále odmítl odůvodnění odvolacího soudu, v němž se uvádí, že orgán činný v trestním řízení má k vypracování posudku ustanovit především znalecký ústav nebo jiné specializované pracoviště na znaleckou činnost, pokud to přichází v úvahu, a to v tom smyslu, že nemá oporu v trestním řádu. V další části stěžovatel namítal, že nebyl vyslechnut D.S. jako korunní a jediný přímý svědek a nebyl proveden důkaz videozáznamem, ačkoliv provedení těchto důkazů sám odvolací soud v předchozím zrušujícím usnesení uložil. Dále namítl nedostatek, týkající se přípravného řízení, spočívající v tom, že při výslechu obžalovaného dne 4. 7. 1993 došlo k nahrazení zvoleného obhájce obhájcem ustanoveným. Konečně namítal protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení, kterým byl zbaven svobody, a zcela na závěr uvedl, že nebyla prokázána zištná pohnutka, která rovněž tak nebyla ani konkrétními důkazy odůvodněna.

II. úS 91/97

Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření především namítal, že jednotlivé výhrady stěžovatele byly již obsahem jeho podání v rámci řízení před obecnými soudy, které se s jeho námitkami zabývaly, a ve svých rozhodnutích vypořádaly. V podrobnostech pak konstatoval, že žádné ustanovení trestního řádu výslovně neukládá orgánům činným v trestním řízení opakovaně poučovat obviněného, ale naopak tato povinnost je dána při provádění určitých úkonů v trestním řízení. Pokud jde o provedení důkazů znaleckými posudky, vrchní soud uvedl, že s jejich obsahem byl nejen stěžovatel, ale i jeho obhájce obeznámen v předchozích vyhotoveních, s tím, že nebylo shledáno za potřebné je doplňovat. K námitce, týkající se výslechu D.S., vrchní soud namítl, že ve zrušujícím usnesení pouze nevyloučil potřebu vyslechnout tohoto svědka v souvislosti se zkoumáním odborníky v oboru kriminalistické techniky. Ohledně námitky, týkající se závady v přípravném řízení, vrchní soud poukázal na příslušnou část spisu s tím, že stěžovatel s ustanovením obhájkyně souhlasil a neměl původně ani výhrad k její činnosti. Stran postupu orgánů činných v trestním řízení, kterými byl stěžovatel vzat do vazby, vrchní soud uvedl, že tato námitka nesouvisí s meritorním rozhodnutím a byla již předmětem zkoumání Ústavního soudu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popř. zamítnout.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu

Stěžovatel v návaznosti na vyjádření vrchního soudu jako účastníka řízení zaslal Ústavnímu soudu podání označené jako

doplnění ústavní stížnosti stěžovatele a v něm navíc uvedl, že nebyl vyšetřovatelem řádně a včas poučen dle § 166 odst. 1 tr. řádu, a ve zbývající části tohoto vyjádření setrvával na názorech, které vyslovil již v samotném návrhu s tím, že názory vyslovené vrchním soudem v jeho vyjádření označil za nesprávné.

Ústavní soud přezkoumal obě podání stěžovatele spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. , a spisem Ústavního soudu,

sp. zn.

, včetně vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka razení, a dospěl k závěru, že návrh není opodstatněný.

Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným obecným soudům ani vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dozoru nad jejich činností, za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté y. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v jednotlivých ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 6, § 125 tr. řádu). Pokud obecné soudy v posuzované věci podmínky stanovené trestním řádem respektují, do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů provedené těmito soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu nezávislosti soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu se závěry obecných soudů, ke kterým tyto dospěly na základě provedeného dokazování, jak pokud jde o hodnocení jednotlivých

důkazů, tak jejich souhrnu, námitky, které stěžovatel uvádí ve

své ústavní stížnosti přitom uvedl již v řízení před obecnými

soudy, které se s nimi v podstatě vypořádaly a svá rozhodnutí

také odůvodnily. Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v

Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. ,

nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení shora uvedených

ustanovení tr. řádu a obsah spisu naopak svědčí o tom, že se

obecné soudy určujícími skutkovými okolnostmi řádně zabývaly,

jak ostatně vyplývá i ze zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1995, sp. zn. . Ohledně nedostatečného poučení v souvislosti s veřejným zasedáním u Vrchního soudu v Praze dne 21. ledna 1997 Ústavní soud uvádí,

že stěžovatel především nespecifikuje, o kterých zákonných právech nebyl poučen, navíc z obsahu spisu jasně plyne, že stěžovatel byl poučován ve všech stadiích trestního řízení a kromě toho z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 1. 1997 je zřejmé, že svá práva jak prostřednictvím svého zástupce, tak sám, vykonával. Pokud pak jde o ústavní stížnost směřující do usnesení ze dne 5. 4. 1996, kterým byl přibrán Kriminalistický ústav, ústředna kriminální policie, Policie ČR, jako znalec za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - oboru balistiky, daktyloskopie, kriminalistické chemie a biologie, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy stěžovatel podal ústavní stížnost na podatelně Ústavního soudu dne 18. 3. 1997, jde o ústavní stížnost proti tomuto usnesení zcela zjevně opožděnou, neboť ve smyslu ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Přesto však Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že námitka stěžovatele, dovolávající se nutnosti znaleckého posudku fyzickou osobou, je zjevně lichou, protože znalecký posudek, vypracovaný právnickou osobou, je větší zárukou zjištění

skutečného stavu věci a o ten v trestním řízení jde především, už jenom proto, že ustanovení § 110 tr. řádu váže tyto znalecké posudky na zvlášť obtížné případy. K námitce stěžovatele, že se znaleckými posudky byl seznámen a ty mu byly doručeny při hlavním líčení dne 3. 9. 1996, Ústavní soud uvádí, že z protokolu o jednání neplyne, že by výslovně požádal o odročení jednání za účelem prostudování znaleckých posudků, ale že ve věci bylo vydáno usnesení o přerušení hlavního líčení na dobu 30 minut a poté došlo k námitce zástupce stěžovatele k prodloužení doby studia znaleckého posudku do 10.00 hod. téhož dne senátním usnesením. Protože u tohoto jednání nedošlo k vydání konečného rozhodnutí ve věci a naopak v důsledku podaného odvolání došlo k doplňování dokazování odvolacím soudem právě stran znaleckých zjištění, nebyla Ústavním soudem shledána ani námitka, týkající se neposkytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby, resp. k seznámení se se znaleckými posudky, za opodstatněnou. Také námitka, týkající se okolností, že nebyl vyslechnut D.S. jako korunní a jediný přímý svědek, je neopodstatněná a to vzhledem k protokolu o hlavním líčení, který se nachází na č. 1. 845 a násl. spisu a z něhož plyne, že tento byl obsáhle, byt jako obžalovaný vyslechnut, když nedostatek svědeckého výslechu D.S. není s to posunout záležitost do ústavněprávní roviny, neboť je plně v kompetenci odvolacího soudu rozhodnout, zda s ohledem na důkazní situaci potřeba provést určitý důkaz přetrvává či nikoliv. Což jinými slovy znamená, že odvolací soud nebyl vázán vlastním zrušujícím rozhodnutím, týkajícím se rozsahu dokazování. Uvedené platí obdobně i o neprovedení důkazů videozáznamem. Jestliže tedy po doplnění dokazování znaleckými posudky a výslechy znalců dospěl odvolací soud k závěru, že jde o situaci postačující ke spolehlivému rozhodnutí ve věci a současně nedošlo k porušení pravidel platných pro hodnocení

důkazů a obsažených v příslušných ustanoveních trestního řádu

(§ 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu), nelze ani z tohoto pohledu dovodit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Také námitka, týkající se nemožnosti nahradit zvoleného obhájce ustanoveným obhájcem v přípravném řízení, je zcela nepřípadnou, neboť z obsahu protokolu ze dne 4. 7. 1993 jasně plyne, že stěžovatel nevyužil svého práva, aby u tohoto úkonu intervenoval jím zvolený obhájce, ale projevil výslovný souhlas s ustanoveným obhájcem. Nelze totiž přehlédnout, že u tohoto úkonu stěžovatel obhájce měl a bylo projevem jeho svobodné vůle, zda tímto obhájcem bude zvolený či ustanovený obhájce. Pokud jde o následující námitku, týkající se nedoložení konkrétními důkazy zištné pohnutky stěžovatele, je vzhledem k již konstatovanému dodržení principu ovládajících trestní řízení a zásadě nezávislosti soudů zjevně lichou. Také námitka uplatněná v doplnění ústavní stížnosti, týkající se nedostatku upozornění ve smyslu § 166 odst. 1 tr. řádu, není s to záležitost posunout do ústavněprávní roviny, jestliže ze spisu jasně plyne, že spisy byly v přípravném řízení zástupcem studovány. Konečně, pokud jde o namítané postupy orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jeho zajištěním, zadržením a vzetím do vazby, při současném tvrzení, že došlo k překročení zákonných lhůt, ústavní soud ze spisu Ústavního soudu,

sp. zn.

, zjistil, že tyto postupy byly již předmětem přezkoumání Ústavního soudu, a to s tím výsledkem, že ústavní stížnost byla odmítnuta, přičemž Ústavní soud nemá důvodu, proč by se od

Z důvodů shora uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dílem dle ustanovení a dílem dle ustanovení téhož zákona odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 15. 4. 1998 soudce zpravodaj

8