Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 227/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.H., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1997, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1997, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 10. 1955, sp. zn. , a to v zamítavém výroku ohledně částky 222.983,-Kč a dále v zamítnutých návrzích na vydání předběžného opatření ze dne 9. 5. 1994 a ze dne 18. 10. 1995 a ve výroku o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatele bylo výše uvedenými rozsudky, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na poskytnutí náhrady podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen " "), kráceno ústavní právo stěžovatele, konkrétně právo zakotvené v d, neboť soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení a zákona o půdě.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Prahavýchod, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrad za živý a mrtvý inventář a vydání majetkového podílu z transformace zemědělského družstva, a to jako osoba, které byly předmětné nároky postoupeny jeho dcerami, které jsou podle názoru stěžovatele oprávněnými osobami jak podle zákona o půdě, tak podle , v platném znění (dále jen " "). Okresní soud Praha-východ jako soud I. stupně jeho žalobě vyhověl pouze zčásti a žalované DL., uznal povinným zaplatit stěžovateli pouze částku 10.967,- Kč, představující majetkový podíl z transformace družstva vypočítaný jeho dceři B.H., a to podle výměry pozemků skutečně družstvem užívaných, který byl

2

stěžovateli jeho dcerou B.H. postoupen. Ve vztahu k ostatními požadovaným částkám byla žaloba stěžovatele zamítnuta s odůvodněním, že nebyl v řízení před obecnými soudy aktivně legitimován, neboť svůj nárok na plnění od citovaného družstva opíral o jím tvrzené nároky jeho dcer, které na něho tyto nároky postoupily. Obecné soudy však dospěly k závěru, že jeho dcery ve vztahu k nárokům na náhradu za živý a mrtvý inventář nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ve spoj. s zákona o půdě, a dále že druhá dcera stěžovatele J.K. se nestala osobou oprávněnou na transformaci družstva podle , v platném znění, protože se včas a řádně do transformace nepřihlásila, a nestala se tak oprávněnou osobou.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatele se Ústavní soud zaměřil na základní výhradu stěžovatele, týkající se podle jeho názoru nesprávného výkladu § 20 odst.1 ve spojení s § 4 zákona o půdě, a to ve směru posouzení, koho je třeba v považovat za původního vlastníka živého a mrtvého inventáře vneseného do ZD. Ústavní soud vzal přitom v úvahu, jak výklad obsažený v citovaných rozhodnutích, tak výklad zastávaný v průběhu dosavadních řízení a prezentovaný stěžovatelem v ústavní stížnosti, který na rozdíl od obecných soudů má za to, že původním vlastníkem v minulosti do JZD vneseného živého a mrtvého inventáře není vstupující člen (Z.R.), ale naopak. jeho družka, která po něm dědila ze zákona veškerý majetek, a jako nečlenka družstva měla podle tehdejších vzorových stanov (vyhláška č. 169/1974 Sb., kterou se vyhlašují Vzorové stanovy jednotných zemědělských družstev s doplňky a změnami přijatými VI. sjezdem jednotných zemědělských družstev) právo, aby s ní družstvo jako s dědičkou provedlo vyúčtování všech vzájemných nároků, konkrétně ve vztahu k živému a mrtvému inventáři poukazuje stěžovatel na povinnost družstva vrátit dědicovi - nečlenovi - výrobní prostředky. Ústavní soud považuje za nezbytné v daných souvislostech především uvést, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu y ČR. Pod tímto zorným úhlem je třeba ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že dosavadními rozhodnutími došlo k porušení jeho práva zakotveného v d, uvést, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu v tzv. restitučních řízeních se nejedná o ochranu vlastnického práva, neboť toto nebylo ještě konstituováno. Cílem restitučních řízení je ovšem posoudit obsah tvrzeného restitučního nároku, a to mimo jiné i z pohledu splnění zákonných znaků tzv. oprávněných osob. Podle zjištění ústavního soudu orgány veřejné moci (obecné soudy) vyšly při zjišťování, zda dcery stěžovatele splňují znaky tzv. dalších oprávněných osob, které nastupují namísto zemřelých (případně za mrtvé prohlášených) původních vlastníků, ze správného závěru, že podle zákona o půdě je původními vlastníkem osoba, která konkrétní živý a mrtvý inventář, za který přiznává zákona o půdě náhradu, do tehdejšího JZD při vstupu do družstva vnesla. Na správnosti tohoto závěru nemění nic skutečnost, že tehdejší právní úprava počítala v souvislosti se zánikem členství v některých případech s povinností družstva vrátit bývalému členovi, eventuálně jeho dědicům - nečlenům - družstva vnesené výrobní prostředky. Pokud pak v výslovně odkazuje při zjišťování okruhu dalších oprávněných osob na zákona o půdě, je třeba přisvědčit závěrům obecných soudů, že družka původního vlastníka jako dědička ze zákona nesplňuje znaky tzv. další oprávněné osoby uvedené v zákona o půdě.

Rovněž poukaz stěžovatele, že se v daném případě jednalo ve vztahu k družce - zákonné dědičce, o případ politické perzekuce ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě z důvodu, že jí jako dědičce nebyl ve smyslu tehdejších vzorových stanov vrácen

3

vnesený živý a mrtvý inventář a zásoby tak, aby mohla hospodařit na pozemcích, je poukazem na ustanovení, které nelze zjevně ve vztahu k náhradám za živý a mrtvý inventář aplikovat, neboť tzv. restituční tituly uvedené v § 6 odst. 1 zákona o půdě se týkají majetku nemovitého. Ve vztahu k okruhu tzv. restitučních případů ohledně živého a mrtvého inventáře a zásob je naopak třeba aplikovat ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě, které přiznává nárok na náhradu původnímu vlastníkovi, pokud takový majetek vnesl do ZD nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny. V posuzovaném případě je nezpochybnitelné, že Z.R. při svém vstupu do družstva odevzdal takový majetek do společného hospodářství (viz zápis o převzetí živého a mrtvého inventáře ze dne 20. 6. 1959) JZD Č., a je tedy třeba jeho považovat za původního vlastníka tohoto majetku.

Akceptovat nelze ani tvrzení stěžovatele, že A.H. (družku Z.R.) je třeba považovat za původní vlastnici vneseného živého a mrtvého inventáře proto, že v roce 1973 bylo rozhodnuto o přikázání zemědělského majetku A.H. do užívání JZD N. podle vládního , neboť podle sdělení MNV N. ze dne 15. 11. 1973, týkajícího se přikázání usedlosti čp. 1 v Č. včetně obytné části a příslušenství do bezplatného trvalého užívání JZD "N", se jednalo o aplikaci vládního ve vztahu k nemovitému majetku včetně jeho příslušenství zděděného vnučkami A.H., zemřelé 7.10.1971, a nikoliv tedy ve vztahu k živému a mrtvému inventáři odevzdaném původním vlastníkem v roce 1959 tehdejšímu JZD v Č. S přihlédnutím k těmto skutečnostem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a rozhodl o jejím odmítnutí podle ustanovení

43 odst. 1 písm. c) , o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníka.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 1998

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj