Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 270/97

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.H., zastoupené advokátkou JUDr. Z.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.P., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 25. 7. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení , a d (dále jen " "). Napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, neboť v dané věci dovolatelka existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit přípustnost dovolání, netvrdila a ani dovolací soud neshledal, že by podmínky přípustnosti dovolání byly splněny. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že jí nebylo vydáno dědictví, na které má nárok. Odepření soudní ochrany pak shledává v bezvýsledném soudním jednání a pokud jde o porušení y, tvrdí, že od podání návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti nebyla s ní věc projednána veřejně a neměla možnost se k věci vyjádřit. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR ponechal tyto skutečnosti bez povšimnutí, navrhuje zrušení nejen napadeného usnesení, ale i rozhodnutí vydaného v dědické věci Okresním soudem v Teplicích ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. , a Krajským soudem v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. .

K předložené ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud vyjádření od účastníka řízení. Předseda senátu v něm uvedl, že přípustnost dovolání podle ustanovení tu dána nebyla, stejně tak ani podle ustanovení , tedy že by účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle předsedy senátu odvolací soud v daném případě postupoval podle ustanovení , podle kterého není třeba nařizovat k projednání odvolání jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Postup soudu I. stupně se vzhledem k ustanovení , , čl. III. odst. 10 písm. b) a čl. II. odst. 2 řídil ustanovením císařského patentu č. 208/1854 ř.z., kterým se zavádí nový zákon o soudním řízení v nesporných věcech právních, za jehož účinnosti zůstavitel K.K. dne 6. 10. 1942 zemřel, a které umožňovalo řešit otázku zahájení nebo nezahájení řízení ohledně dříve neznámého pozůstalostního jmění bez nařízení jednání. Předseda senátu proto považuje názor vyjádřený v ústavní stížnosti ohledně odnětí možnosti jednat před soudem za nesprávný.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Ústavní soud se proto nejprve zabýval namítaným porušením y. Po zvážení všech uvedených skutečností a s poukazem na obsah napadeného rozhodnutí a soudního spisu Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Při právním posouzení věci týkající se pozůstalosti vycházely obecné soudy z příslušných ustanovení obecného zákoníku občanského (patent č. 946/1811 Sb. z.s.), podle nichž dědic nabýval dědictví a stal se jeho vlastníkem teprve odevzdáním dědictví. Okamžik smrti zůstavitele a okamžik nabytí dědictví tedy nespadal v jedno. K přechodu vlastnického práva bylo třeba zvláštního řízení, které probíhalo podle tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř.z.) a k němuž byl příslušný okresní soud. Dědic, který chtěl napadlé dědictví nabýt, musel v rámci uvedeného řízení podat dědickou přihlášku (pokud toto řízení nebylo zahájeno ex offo). Před přijetím dědictví dědicem se tedy hledělo k pozůstalosti tak, jako by ji dosud zemřelý držel. Pro posouzení otázky, kdo vlastně byl vlastníkem majetku v době konfiskace, bylo proto rozhodující zjištění, ve které fázi dědického řízení ke konfiskaci došlo. Ve sporné věci došlo ke konfiskaci v době, kdy zůstavitel již nežil a o pozůstalosti nebylo dosud rozhodnuto. Z dostupných dokladů vyplývá, že dědické řízení podle tehdy platných předpisů bylo zahájeno až dnem 25. 10. 1945, kdy došla Okresnímu soudu v Bílině žádost stěžovatelky o projednání pozůstalosti. V soudním spisu je rovněž založena ze dne 30. 4. 1945 předložená Obvodovému soudu v Bílině, protokolující skutečnosti na základě úmrtí K.K.

Z těchto skutečností obecné soudy dovodily, že dědické řízení podle příslušných ustanovení o.z.o. neproběhlo do okamžiku konfiskace a že tedy k přechodu vlastnictví na stěžovatelku nikdy nedošlo.

Z výše uvedených důvodů je třeba považovat námitku stěžovatelky ohledně porušení práva vlastnit majetek z hlediska ústavněprávního za nedůvodnou. Stejně tak nelze ani přijmout tvrzení, že jí nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana ve smyslu y. Skutečnost, že stěžovatelce nebylo ve věci dědictví vyhověno, nelze považovat za důvod prokazující porušení namítaného práva.

Pokud jde o námitku, že stěžovatelka nebyla slyšena ani před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím, k tomu lze uvést, ostatně je to již konstatováno i ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR, že na pozůstalostní řízení v dané věci se procesně vztahovalo ustanovení § 72 tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř.z.), jež umožňovalo řešit otázku zahájení nebo nezahájení řízení ohledně neznámého pozůstalostního jmění bez nařízení jednání. V odvolacím řízení pak bylo jednáno v souladu s ustanovením V podaném dovolání stěžovatelka v podstatě zopakovala argumenty, které uváděla v průběhu celého řízení a které jsou vlastně vyjádřením nesouhlasu s výsledkem řízení. Dovolání neobsahovalo dokonce ani námitku o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení jako jednoho z důvodů přípustnosti podání tohoto mimořádného prostředku. Stejně tak ani v předcházejícím řízení taková námitka vznesena nebyla.

Po posouzení všech podkladů a výše uvedených skutečností soudce zpravodaj dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem ani rozhodnutími neporušily žádné ústavně zaručené právo nebo svobodu. Stěžovatelkou uvedená tvrzení v podstatě představují vyjádření nesouhlasu s výsledkem dědického řízení, které i za předpokladu jejího slyšení před soudem by zcela evidentně, s ohledem na nesporné zjištění právních podmínek pro projednání pozůstalosti podle předpisů platných v době smrti zůstavitele, nepřineslo změnu rozhodnutí. Navíc je třeba připomenout, že stěžovatelka sama v dovolání uvedla, že je podává pouze z opatrnosti vědoma si toho, že možnost takového prostředku nebyla odvolacím soudem povolena. Za této situace by Ústavní soud mohl stížnost odmítnout, pokud jsou jí napadána rozhodnutí soudů z roku 1995, i jako opožděně podanou, neboť dovolání v tomto případě lze jen těžko považovat za poslední efektivní prostředek k ochraně práv.

Za daného stavu soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj