Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 328/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci narhovatelek J.F., PhDr. J.B., J.H., M.H., K.H., všechny zastoupeny advokátem JUDr. B.U., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 16. 5. 1997, t a k t o :

Návrh se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelky se s odvoláním na porušení , č1. 1 a , č1. 1 a d (dále jen " ") dovolávaly zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, čj. -114, ve výroku o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti - domu v k. ú. M.S. dle , především z důvodu prekluze nároku, neboť navrhovatelky neuplatnily vůči povinné osobě - Kanceláři prezidenta republiky ČR - nárok na vydání nemovitosti u soudu ve

1

lhůtě stanovené v ustanovení V odůvodnění stížnosti uvedly, že nesouhlasí s názorem městského soudu, dle kterého došlo k prekluzi nároku a v tomto směru poukazují na znění , dle kterého dochází k zániku práva jen v případech v zákoně výslovně uvedených - tak tomu však v případě ustanovení není.

Jsou přesvědčeny, že k uplatnění práva u soudu došlo ve lhůtě, neboť prvotní je, že se domáhaly vydání předmětné nemovitosti, přičemž označení konkrétní povinné osoby je otázkou podmínek řízení. Navrhovatelky dále uvedly, že prekluze, i kdyby odpovídala zákonu, by byla docílena nezákonnými prostředky, neboť povinná osoba - Kancelář prezidenta republiky - se dopustila podvodu tím, že neuvedla a tedy zatajila, že vykonává správu předmětné nemovitosti, a poté v průběhu řízení vznesla námitku promlčení a tím obohatila sebe nebo jiného na úkor oprávněných osob.

Ústavní soud přezkoumal návrh spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani vrcholem soustavy obecných soudů a že jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. Nedostatek takového postupu však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v , nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje i na tuto věc.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky vzhledem k nedostatečným podkladům na straně možných povinných

2

osob uplatnily dne 13. 9. 1991 výzvu k vydání nemovitosti (dle ) - domu č. 251 včetně pozemkových parcel v k. ú. M.S. vůči několika subjektům, mezi nimi i vůči Kanceláři prezidenta republiky (dále jen KPR). Dále Ústavní soud zjistil, že na základě rozsáhlého dokazování obecné soudy dospěly v souladu s ustanovením k závěru, že navrhovatelky podaly žalobu dle podáním došlým soudu dne 30. 11. 1992, tedy po uplynutí 1 roční lhůty stanovené tímto zákonem a proto restituční nárok zamítly.

Oba soudy svoje rozhodnutí také v souladu s ustanovením řádně odůvodnily a uvedly, na základě jakých důkazů k rozhodnutí dospěly a jakými právními úvahami i předpisy se řídily. Navrhovatelky tedy plně měly možnost svá práva, vyplývající z č1. 36 odst. 1 y, uplatnit. Sama skutečnost, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, není důvodem k ústavní stížnosti. K namítanému zachování lhůty dle Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i teorií uvádí, že nárok, ať už z hlediska prekluzivních či promlčecích lhůt, je u soudu uplatněn, má-li náležitosti předepsané v a 79 odst. 1 , tzn. je-li v něm uvedeno nejen kdo je činí a které věci se týká, ale též proti komu směřuje. Pokud pak jde o údajně nezákonné docílení prekluze ze strany KPR, kterou mělo založit sdělení uvedené v dopise ze dne 6. 2. 1992, ve znění "Ohledně domu čp. 251 se u nás žádné majetkoprávní doklady vztahující se k přechodu této nemovitosti na čs. stát nenachází", Ústavní soud uvádí, že toto sdělení je zcela irelevantní, neboť je věcí oprávněných osob, koho a kdy zažalují a to bez ohledu na stanovisko povinné nebo domněle povinné osoby. Jinými slovy, navrhovatelům nic nebránilo, aby právě pro spornost povinných osob postupovali u žaloby dle stejně jako u výzvy dle

Ohledně namítaného porušení vlastnického práva, chráněného č1. 11 y, pak dlužno dodat, jak Ústavní soud již v řadě

3

svých rozhodnutí konstatoval, že v y je chráněno vlastnické právo, již konstituované, existující a nikoliv tvrzený nárok na ně, jak je tomu v daném případě.

Všechny shora uvedené skutečnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 31. 3. 1998 soudkyně Ústavního soudu

4