Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 428/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelů M.V. a Ing. F.Č., obou zastoupených JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. , o zdržení se svévolného zavírání přívodu vody, zpřístupnění uzávěru vody, jeho odstranění a zprovoznění vodovodního potrubí, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a vedlejších účastnic JUDr. B.G. a Ing. V.K., obou zastoupených JUDr. D.U., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností podanou dne 11. 11. 1997 napadli stěžovatelé rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon

1

954/97, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání, protože bylo shledáno nepřípustným. Dovoláním napadli stěžovatelé pravomocný potvrzující rozsudek odvolacího soudu. V odvolacím řízení pak nenavrhli stěžovatelé vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení (dále jen " "). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení nebyla shledána, stejně tak nebyla shledána přípustnost dovolání z hlediska ustanovení Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani z hlediska zmatečnosti soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení , proto ve smyslu ustanovení dovolání stěžovatelů odmítl.

Dovolání směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995, sp. zn. , jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 5. 5. 1995, sp. zn. . Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. února 1996.

Stěžovatelé vytýkají ve své ústavní stížnosti obecným soudům rozhodování v rozporu s d (dále jen " "). Podle tohoto ustanovení y nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Rozhodnutími obecných soudů však podle názoru navrhovatelů byli jako vlastníci domu soudem donuceni poskytovat vedlejším účastnicím dodávku vody, aniž by tyto hradily její spotřebu. Soudy tím podle názoru navrhovatelů zakotvily mezi oběma stranami nerovný stav, který vystavuje vlastníky domu útisku ze strany oprávněných osob, kdy vlastníci musí poskytovat služby a hradit je z vlastních prostředků získaných v případě potřeby i úvěrem. Stejně tak musí postupovat i v případě oprav a domáhat se úhrady dlužných částek vůči oběma vedlejším účastnicím vleklými soudními spory. Rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýkají stěžovatelé, že mělo ve výrokové části připustit dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky vytýkají navrhovatelé, že měl přezkoumat rozhodnutí

odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , tedy zda řízení nevykazovalo vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Nejvyšší soud České republiky její zamítnutí, neboť stěžovatelé neuvádějí žádné konkrétní pochybení dovolacího soudu.

Stejně tak navrhly zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné obě vedlejší účastnice.

Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , a seznámil se s jeho obsahem. Ze spisu zjistil, že právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala dnem 21. února 1996.

V daném případě zkoumal Ústavní soud zejména otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž náleží i uplatnění ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené Ve smyslu ustanovení citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovateli bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. . Toto rozhodnutí, jak uvedeno shora, nabylo právní moci dne 21. 2. 1996. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 22. 4. 1996, neboť 60 denní lhůta připadla na sobotu 20. 4. 1996 a nejbližším pracovním dnem bylo tedy pondělí 22.

4. 1996. Ústavní stížnost však byla k ústavnímu soudu podána až dne 11. 11.1997. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, nebyla dodržena.

Pokud se stěžovatelé rozhodli podat proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měli vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinili, dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, a proto z důvodu nedodržení lhůty nemohl než ústavní stížnost odmítnout.

Poučeni.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 31. března 1998

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu