Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 345/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti I.K., zastoupeného advokátkou JUDr. I.K., proti nečinnosti Krajského soudu v Ostravě, který ho měl propustit z předběžné vazby, do kterého vzal Krajský soud v Ostravě usneseními ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 17. 9. 1997 doručena výše uvedená stížnost s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavního práva na osobní svobodu garantovaného v a 5 d (dále jen " ") a y.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. , podle ustanovení § 381 odst. 1 trestního řádu vzat do vydávací vazby. Stěžovatel namítá, že jeho vazba se měla řídit režimem čl. 16 Evropské úmluvy o vydávání (publikovaná pod č. 549/1992 Sb.), neboť se v jeho případě jedná o předběžnou vazbu. To dovozuje z toho, že N nepodala před jeho vzetími do vazby žádost o vydání a ani žádná žádost nepřišla. Proto měl být, jak uvádí, nejpozději 40. dne, tj. 21. 7. 1997, podle čl. 16 odst. 4 Evropské

1

úmluvy o vydávání (dále jen "Úmluva"), propuštěn na svobodu. Protože se tak nestalo, požádal o propuštění krajského státního zástupce, který žádost postoupil Krajskému soudu v Ostravě. Ten stěžovateli sdělil, že trestní řád nezná pojem propuštění z vydávací vazby, a proto o žádosti nerozhodl. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě zaměňuje pojmy a nerespektuje čl. 16 odst. 4 Úmluvy, a pokud je ustanovení § 381 odst. 1 tr. řádu v rozporu s Úmluvou, měl soud uvedené ustanovení interpretovat v souladu s úmluvou, eventuálně požádat ústavní soud o zrušení názvu "vydávací" vazba. Právě v uvedeném postupu spočívajícím podle stěžovatele v nečinnosti Krajského soudu v Ostravě, který ho měl propustit z vazby na svobodu, což ve stanovené lhůtě neučinil, spatřuje porušení práva na osobní svobodu. Navrhuje proto, aby bylo uvedenému soudu přikázáno, aby ho ihned propustil z vazby na svobodu.

Dne 24. 9. 1997 bylo doručeno Ústavnímu soudu, spolu s návrhem na vydání předběžného opatření podle , o Ústavním soudu, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. , kterým byla vyslovena přípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do N, neboť byly splněny všechny podmínky uvedené v Úmluvě.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Ostravě. Předseda senátu ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť důvody v ní uvedené zaměňují příčiny a následky, když směšují pojem předběžná vazba ve smyslu čl. 16 odst. 1 Úmluvy, s institutem vydávací vazby ve smyslu § 381 odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti dále zdůraznil, že předběžnou vazbu ve smyslu čl. 16 odst. 1 Úmluvy je možno uvalit pouze v případě, že o to v naléhavých případech požádají příslušné orgány dožadující strany. To ovšem neznamená, že osoba, o jejíž vydání jde, nemůže být vzata do vydávací vazby ve smyslu ustanovení § 381 odst. 1 tr. řádu za situace, kdy jsou splněny zákonem stanovené podmínky, tedy je-li to nutné k zamezení útěku této osoby. Rozdíl je v tom, že uvalením předběžné vazby ve smyslu čl. 16 odst. 1 Úmluvy je fakticky realizována žádost dožadující strany a tudíž dochází k zásahu do suverenity rozhodování soudu České republiky, a proto je také trvání předběžné vazby omezeno lhůtami uvedenými v čl. 16 odst. 4 Úmluvy. Předseda senátu dále zdůraznil, že v konkrétním případě nebyla uvalena předběžná vazba podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy, ale vydávací vazba podle ustanovení § 381 odst. 1 tr. řádu a proběhlo vydávací řízení, v jehož rámci bylo dne 4. 9. 1997 rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do N. Rovněž pak poukázal na to,

2

že řízení o vydání do ciziny neobsahuje žádné ustanovení, na základě kterého by mohlo být rozhodováno o žádosti o propuštění z vydávací vazby, příp. ustanovení, které by bylo podkladem pro zamítnutí takové žádosti. Předseda senátu má tedy za to, že nebylo porušeno stěžovatelovo ústavní právo na osobní svobodu a že jeho osobní svoboda byla omezena v souladu s platným právním řádem České republiky, jakož i v souladu s Úmluvou, která konkrétní procesní postup vydávacího řízení dožádané strany blíže neupravuje.

Krajské státní zastupitelství jako vedlejší účastník se v tomto řízení svého postavení výslovně vzdalo.

Podstata námitek uvedených v ústavní stížnosti spočívá v posouzení toho, zda stěžovatel nebyl v souvislosti s vydávací vazbou zkrácen na svém právu na osobní svobodu a zda postup Krajského soudu v Ostravě byl v souladu s úmluvou o vydávání. Ústavní soud v tomto směru dospěl k následujícím závěrům.

Smyslem institutu extradice je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. Podle ustanovení § 375 tr. řádu se ustanovení hlavy dvacáté čtvrté upravující styk s cizinou užije jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný. Úmluva pak v čl. 22 výslovně uvádí, že kromě případů, kdy tato úmluva stanoví jinak, bude se řízení o vydávání a předběžná vazba řídit výhradně právním řádem dožadované strany. Ve věcech vydávání do ciziny, na základě úmluvy, se právní podmínky vydávací vazby řídí v době před tím, než je České republice doručena žádost o vydání a příslušné doklady čl. 16 této úmluvy o předběžné vazbě, a v době po doručení žádosti o vydání ustanovením § 381 tr. řádu. To především znamená, že vydávací vazba v těchto věcech před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než 40 dnů od vzetí do vazby, zatímco v době po doručení takové žádosti není časově omezena. Důvodem, pro který je možno vzít osobu, o jejíž vydání jde, do předběžné vazby je, stejně jako u vydávací vazby po doručení žádosti o vydání, nezbytnost tohoto opatření pro zamezení jejího útěku (čl. 16 odst. 1 věta druhá, § 381 odst. 1 tr. řádu). I když zásada, vyjádřená ve shora citovaném ustanovení § 375 tr. řádu, jednoznačně upřednostňuje smluvní úpravu před vnitrostátním právem, není přitom rozhodující, že právní úprava České republiky se vztahuje i na období vydávací vazby před tím, než je podána žádost o vydání. Další vydávací vazba, tedy vazba po doručení žádosti o vydání, není úmluvou výslovně upravena.

3

To ovšem neznamená, že úmluva by extradiční vazbu v období po dodání žádosti o vydání tím, že ji výslovně neupravuje, vylučovala. Z dikce čl. 16 Úmluvy jasně vyplývá, že se předpokládá i vazba po tom, co žádost bude doručena. V této souvislosti je třeba připomenout povinnost dožádané strany, aby ta přijala taková opatření, která bude považovat za potřebná, aby zabránila uprchnutí hledané osoby (srov. např. čl. 16 odst. 5 Úmluvy, který výslovně připouští nové vzetí do vazby, pokud žádost o vydání dojde následně). V takovém případě se jedná o další vydávací vazbu.

Zásadní význam má však otázka trvání vazby, což je v dané věci předmětem námitek stěžovatele, ve vztahu k omezení jeho osobní svobody ve smyslu y. K tomu je třeba opětovně vyložit, že před podáním žádosti o vydání je vydávací vazba omezena ustanovením Úmluvy, a to zejména obligatorním důvodem k propuštění hledané osoby z vazby - skutečností, že žádost o vydání nebyla dožádané straně doručena do 40 dnů od vzetí této osoby do vazby. Po doručení žádosti o vydání, tedy v době, kdy se na podmínky vazby uplatní vnitrostátní právní řád, není trvání vydávací vazby omezeno. V konkrétním případě stěžovatele, který byl dne 11. 6. 1997 vzat do vydávací vazby, byly extradiční materiály zaslány příslušnými orgány N České republice tak, jak stanoví Úmluvy, a to dne 24. 6. 1997. Lhůta 40 dnů pro předběžnou vazbu ve smyslu Úmluvy nebyla tedy překročena. Proto také Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. , rozhodl podle ustanovení tr. řádu, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do N je přípustné. Proti takovému usnesení je přípustná stížnost ( tr. řádu).

Vzhledem k tomu, že trvání vydávací vazby podle ustanovení tr. řádu není časově omezeno lhůtami uvedenými v ustanovení tr. řádu, je nutné tuto skutečnost posoudit z hlediska požadavku y, podle kterého nelze vzít nikoho do vazby jinak, než na dobu stanovenou zákonem. Jelikož při aplikaci institutu extradice je třeba plně respektovat primární použitelnost úmluvy, je z tohoto důvodu nutno vykládat dobu trvání vazby právě ve vztahu k účelu vydávacího řízení, v němž se musí na základě splnění stanovených podmínek respektovat povinnost vydávat , ke které se smluvní strany ve smyslu Úmluvy zavázaly.

Pokud jde o držení ve vazbě, to lze ospravedlnit pouze tehdy, je-li výslovně odůvodněné o autentickou potřebou veřejného zájmu, která - nehledě na presumpci neviny -

4

převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody. Zajištění účelu extradičního řízení nepochybně v sobě onu potřebu zahrnuje.

Po posouzení všech okolností a na základě uvedených skutečností soudce zpravodaj dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná, neboť postup Krajského soudu v Ostravě byl v souladu jak s Úmluvou, tak i vnitrostátní právní úpravou, a nevybočil z mezí ústavnosti v tom směru, že by stěžovatel byl omezen ve svém právu na osobní svobodu. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost podle ustanovení , o ústavním soudu, odmítl. Přitom přihlédl i k tomu, že stěžovatel měl možnost podat proti usnesení o přípustnosti vydání stížnost.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 1998

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj