Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 422/97

>

Z nálezu Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 3. října 1996,

sp. zn.

(publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, vydání 1., č. 92, Praha, C. H. Beck 1997), nikterak (přímo či nepřímo) neplyne, že by Ústavní soud lhůtu stanovenou zákonem v restitučních věcech pokládal za lhůtu procesní.

<

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.P., zastoupené advokátem JUDr. I.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. , a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 19. 1. 1996, čj. PÚ 8801/93, mimo ústní jednání dne 26. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou po lhůtě stanovené zákonem ( al. 1 ), brojí stěžovatelka proti rozhodnutí správního orgánu (Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu, čj. PÚ 8801/93) ze dne 19. ledna 1996 a proti rozsudku Městského soudu v Praze (sp. zn. ) ze dne 29. dubna 1997 a tvrdí, že těmito rozhodnutími označené orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené základní právo dané a 2 d, a to tím, že uplatnění jejího restitučního nároku na vydání nemovitostí (v obou rozhodnutích blíže popsaných a označených) posoudily jako uplatněné po lhůtě stanovené zákonem ( ) a s ohledem na tuto skutečnost pak dovodily, že její nárok zanikl ( ).

S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 92, Praha, 1994) a současně též s odkazem na ust. proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí, jak shora jsou označena, zrušil, když současně vůči soudcům III. senátu Ústavního soudu vznesla námitku jejich vyloučení z projednání a rozhodování této její věci.

Usnesením IV. senátu Ústavního soudu ze dne 4. března 1998, co do posléze zmíněné námitky, bylo rozhodnuto, že soudci III. senátu (JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Vladimír Jurka a JUDr. Vlastimil Ševčík) z projednání a rozhodování stěžovatelčiny ústavní stížnosti vyloučeni nejsou.

Ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem [ , al. 1 ].

Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i odůvodnění k ní připojených rozhodnutí orgánů veřejné moci, je patrno, že stěžovatelka své restituční nároky uplatnila u správního orgánu dne 2. února 1993, z čehož jak tento správní orgán, tak posléze i obecný soud - ostatně zcela správně - dovodily, že takto uplatněný nárok zanikl prekluzí ( ).

Toto skutkové zjištění, k němuž oba orgány veřejné moci souhlasně dospěly, stěžovatelka ani nepopírá, má však za to, že již dříve citovaný nález Ústavního soudu, resp. jeho odůvodnění, vede k tomu, že její "nárok by byl zachován", a dále že podmínky pro neodmítnutí její stížnosti pro opožděnost [ al. 1, ] jsou splněny tím, že jde o "vyřešení právního problému, zda právní názor (vyslovený Ústavním soudem ve věci ) je obecně aplikovatelný i na jiné obdobné věci", a že tak její ústavní stížnost "svým významem podstatně přesahuje vlastní (její) zájmy".

Vývody stěžovatelky nejsou na místě; nález Ústavního soudu, jehož se stěžovatelka dovolává (a stejně tak jeho publikovaná právní věta), míří na podstatně jinou situaci, než ve které se ona svým opožděným podáním správnímu orgánu ocitla, neboť v něm - stručně řečeno - šlo o to, že řádně podaná poštovní zásilka, jíž bylo třeba (pro nedostatek důkazů o opaku) pokládat za obsahující uplatnění odesílatelova nároku, se v průběhu poštovní přepravy ztratila (adresátovi nedošla), z čehož posléze Ústavní soud vyvodil, že stěžovatelem nezaviněná ztráta poštovní zásilky mu nemůže být přičítána k tíži tak, že by jeho restituční nárok nebyl uplatněn buď vůbec nebo v zákonné lhůtě; z tohoto nálezu Ústavního soudu však nikterak (přímo či nepřímo) neplyne, že by Ústavní soud lhůtu stanovenou zákonem v restitučních věcech pokládal za lhůtu procesní, jak se stěžovatelka mylně domnívá, neboť v dotčené věci dobu doručení zásilky nebylo možno zjistit a v době jejího podání k poštovní přepravě prekluzivní lhůta nebyla natolik dovršena, aby bylo možno bezpečně usoudit na - jinak předpokládaný den jejího doručení; tyto (skutkové) pochybnosti byly proto vyloženy ve prospěch stěžovatelky.

Ve stěžovatelčině věci však nijaké pochybnosti (stran doby jí uplatněného nároku) nevznikají, vzhledem k tomu, že jak doba odeslání jejího podání, tak doba jeho doručení je patrná z otisku příslušných razítek.

Obdobně je třeba odmítnout stěžovatelčin odkaz na výjimečné ustanovení ; odhlédnuto od toho, že toto ustanovení ani při nejširším výkladu nelze chápat jako možnost "prominutí lhůty" stanovené zákonem k podání ústavní stížnosti, svízelná situace, v níž se stěžovatelka s opožděně uplatněním svého restitučního nároku ocitla, v nijakém směru nepřesahuje její vlastní zájmy a "problém aplikovatelnosti" zmíněného nálezu Ústavního soudu, z důvodů již zmíněných, nepřichází v úvahu.

Z těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jednak jako opožděná [ , al. 1 ], jednak jako zjevně neopodstatněná [ cit. zák.]; o takovéto ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto nálezu se stalo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 26. března 1998