Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 485/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.P., S.P., K.Š. a nezl. K.S., zastoupené ing. M.S., všech právně zastoupených advokátem JUDr. Z.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 3. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( ) a formálně vadnou ( ), napadli stěžovatelé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. září 1995 (ve věci téhož soudu sp. zn. ) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 1997 ( ) a tvrdili, aniž by však svá tvrzení podrobněji či blíže rozvedli, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená základní práva plynoucí z , 11 a 36 d; podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že oba obecné soudy zamítly žalobu stěžovatele na vyklizení v řízení před nimi blíže označených

1

objektů v kat. území H., ačkoli vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný) a. s. Č., užívá tyto nemovitosti proti jejich vůli jako vůli vlastníka. Tvrzené vlastnictví odvozují stěžovatelé od zemřelých původních vlastníků, jichž se cítí býti dědici.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a především pak z rozhodnutí soudu odvolacího se podává, že zamítavé stanovisko k žalobě stěžovatelů podložily obecné soudy zjištěním, že v době projednání dědictví po původních vlastnících sporné nemovitosti nebyly předmětem dědictví, že právní nástupci vlastníků z titulu dědění byli dva a že posuzovanou žalobu podal pouze jeden z nich, z čehož pak vyvodily, že i když se již v roce 1952 dědictví nabývalo, okamžikem smrti zůstavitele, sporné nemovitosti v dědictví, v době jeho projednání, již nebyly (přešly na právního předchůdce žalovaného, resp. do jeho správy ve smyslu dekretu pres. rep. č. 5/1945), a že do práv zůstavitele, později najevo vyšlých, vstoupili závětní dědicové společně a proto jen společně se mohou domáhat vyklizení nemovitostí, ohledně nichž však až dosud nebylo rozhodnuto, že byly majetkem zemřelého L.J." (tj. právního předchůdce stěžovatelů). S odkazem na to, že "k dodatečnému projednání dědictví po L.J. nedošlo", žalobu stěžovatelů zamítly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Odhlédnuto od toho, že tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv není stěžovateli nikterak zdůvodněno, odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů; za této situace nezbývá, než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž jednak ústavnímu soudnictví v České republice nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., rozh. č. 5, vydání 1. Praha, 1995), jednak, že s ohledem na u (úst. ) a (č. ) svěřenou pravomoc, je ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů přípustná jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např.

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti očividně splněny nejsou, zejména jestliže se stěžovatelé dovolávají ochrany též podle d, ačkoliv jejich

2

vlastnictví k nemovitostem posuzovaným obecnými soudy nebylo až dosud zákonem stanoveným způsobem potvrzeno ( ) a má tudíž nanejvýš charakter vlastnictví toliko tvrzeného (k tomu srov. např.

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha 1994); protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, jak příkladmo se již stalo.

Posuzovaná ústavní stížnost byla proto z důvodů rozvedených vpředu shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen odůvodněním samotné ústavní stížnosti, ale - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné stěžovatele vésti k odstranění formální vady, jak dříve již byla o ní zmínka.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 3. 3. 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR