Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 405/97

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.Č., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 29. 10. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 6. 1997, sp. zn. . Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří roků.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že stěžovatel cítí odsouzení jako křivdu, neboť se ničeho nedopustil. V důsledku toho namítá porušení d (dále jen " ") zaručující rovnost v právech a dále porušení y garantující soudní ochranu, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku a současně žádá o plnou úhradu nákladů právního zastoupení státem.

S odvoláním na ustálenou judikaturu Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Předpokladem toho však je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obžalovaného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujištění se o tom, že tento proces byl veden ústavním způsobem. V těchto intencích tedy posuzoval Ústavní soud námitky uvedené v ústavní stížnosti.

Stručně lze důvody podání ústavní stížnosti shrnout v konstatování, že soud odsoudil stěžovatele, který se necítí být vinným trestnou činností. K takto postaveným námitkám, které jsou v podstatě opakováním argumentů uvedených již v předchozím řízení a založených na zjevném nesouhlasu s výsledkem trestního řízení, lze jen konstatovat, že takováto argumentace nemůže z ústavního hlediska obstát, natož zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Za daných okolností nezbývá než připomenout zásadu volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto není věcí Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval.

Z přiložených rozsudků soudů obou stupňů nelze tedy usuzovat na to, že by jejich postupem došlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv. Za této situace je proto třeba považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Proto byla podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze rozhodnout o tom, že náklady na zastoupení zcela zaplatí stát ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj