Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 62/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. února 1998 ve věci ústavní stížnosti 1) Z.Ž., 2) H.Ž., 3) I.J., všech zastoupených advokátem JUDr. F.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1996, čj. -66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 9. 1995, čj. -41,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že v řízení před obecnými soudy nebyly spolehlivě zjištěny sporné skutečnosti, nebyly provedeny navrhované důkazy a řada důkazů nebyla vůbec hodnocena. Také to, že ani všichni stěžovatelé nebyli vyslechnuti, vzbuzuje důvodné pochybnosti o spravedlivosti celého procesu, v němž šlo o posouzení základní otázky, zda totiž stěžovatelé se při uzavírání kupní smlouvy zavázali zaplatiti prodávajícím rovněž převodní poplatky. Tímto postupem obecných soudů došlo

2 -

k porušení článku 90 y ČR, článku 36 d (dále jen " "), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé domáhají se proto z uvedených důvodů zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že citovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalobkyni J.H. částku 24 960,- Kč, žalobkyni M.F. částku 24 960,- Kč a žalobkyni L.B. částku 13 420,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření dohody, kterou stěžovatelé v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1992 zavázali se zaplatit nejen úkonové, ale i převodní poplatky. Tento závazek stěžovatelů není podle názoru obvodního soudu ve smyslu ustanovení a neplatný. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rovněž již citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud konstatuje, že kupní smlouvou ze dne 12. 11. 1992 byl mezi účastníky založen závazkový vztah ve smyslu ustanovení , kterým stěžovatelům vznikla povinnost zaplatit prodávajícím jim vyměřené poplatky z převodu nemovitostí. Z obsahu uvedeného spisu je konečně patrno, že o dovolání, podaném stěžovateli, rozhodoval Nejvyšší soud ČR a svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 1997, čj. -87, dovolání stěžovatelů zamítl. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR plně ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, když i podle jeho názoru není zákonem vyloučeno, aby účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitosti v jejím rámci uzavřeli a do ní zahrnuli i zvláštní nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení , obsahující závazek smluvní strany uhradit straně druhé to, co tato strana byla povinna zaplatit na příslušných poplatcích. Nejvyšší soud ČR se však otázkou, zda ze smlouvy účastníků o převodu nemovitostí skutečně vyplývá závazek stěžovatelů uhradit žalobcům jako převodcům (a tedy i poplatníkům notářských poplatků z převodu nemovitostí) částku rovnající se uhrazenému poplatku za situace, kdy mohl být uplatňován pouze dovolací důvod podle ustanovení , nemohl zabývat.

Za tohoto stavu věci byly tedy dány podmínky pro rozhodování o ústavní stížnosti v tom směru, zda skutečně existoval závazek stěžovatelů zaplatit prodávajícím to, co tito byli povinni zaplatit a také uhradili na poplatku z převodu nemovitosti a zda při rozhodování o této otázce došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud v tomto

- 3 -

znovu konstatuje, jak již vyslovil v řadě svých nálezů , že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, podmínky dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Toto hodnocení důkazů je navíc podle názoru Ústavního soudu naprosto přesvědčivé, neboť poukazuje na, v projednávané věci relevantní, skutečnost, že totiž závazek stěžovatelů zaplatit převodní poplatky byl výslovně pojat do uzavírané kupní smlouvy. Existenci tohoto závazku lze tedy stěží zpochybnit, a to navíc za situace, kdy poté, co kupní smlouva byla sepsána formou notářského zápisu, byla, jak je v něm výslovně konstatováno, účastníkům přečtena a všichni účastníci notářský zápis schválili a podepsali.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. února 1998

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj