Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 72/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M.N., zastoupené JUDr. H.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. , o určení přechodu nájmu bytu, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka města O., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. , jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1996, sp. zn. . Soud prvého stupně zamítl žalobu navrhovatelky na určení, že na ni přechází nájem bytu v O., po L.H., zemřelé 23. 11. 1995.

Navrhovatelka současně s ústavní stížností podala ve věci dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2

1

. Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání v navrhovatelkou tvrzeném odnětí možnosti jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu. Neshledal ani jiné vady uvedené v , které by zakládaly přípustnost dovolání.

Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky se závěry obecných soudů ohledně výkladu pojmu společná domácnost ve smyslu ustanovení § 115 o. z. ve spojení s § 706 odst. 1 o. z. Navrhovatelka, stejně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdí ve své ústavní stížnosti, že v den smrti své babičky L.H. s ní vedla společnou domácnost, avšak nikoliv v bytě v O., nýbrž v bytě své matky v O. Přesto podle stěžovatelky tato skutečnost nemůže být důvodem pro to, aby na ni nepřešlo právo nájmu k bytu zemřelé, tedy k bytu v O. Stejně jako v řízení před obecnými soudy navrhovatelka tvrdí, že pojem domácnost podle § 115 o. z. nestanoví žádná bytová kritéria, ale stanoví základní znaky, kterými jsou spolužití, jeho trvalost a společná úhrada nákladů. Pro přechod práva nájmu podle navrhovatelky není nutné trvalé společné soužití v bytě nájemce. Dále vytýká navrhovatelka odvolacímu soudu, že nevyhověl její žádosti o odročení jednání a vynesl rozsudek v její nepřítomnosti. Ze všech těchto důvodů dovozuje, že byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v a d (dále jen " "). Rovněž vytýká obecným soudům nerespektování a 96 y. V závěru ústavní stížnosti se navrhovatelka domáhá odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě setrval na závěrech svého rozhodnutí a navrhl nevyhovět ústavní stížnosti.

Stejně se vyjádřil i vedlejší účastník město O., který zdůraznil, že důvodem vedení společné domácnosti stěžovatelky v jiném bytě nebyla péče o později zemřelou L.H., nýbrž vyřešení krizové situace mezi rozvádějícími se rodiči stěžovatelky tím, že otec stěžovatelky se dobrovolně přestěhoval do sporného bytu na ul. A. v O. Určení přechodu nájmu na navrhovatelku by proto podle vedlejšího účastníka bylo i v rozporu s dobrými mravy.

V daném případě se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy. Lze tedy shrnout, že vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou navrhovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Stěžovatelkou tvrzené porušení a y, jakož i a 96 y, tj.. porušení práva rovnosti účastníků v soudním řízení a porušení práva na projednání věci v přítomnosti účastníka, nemůže obstát. Obsah připojeného spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. , svědčí o tom, že navrhovatelka měla v řízení stejný prostor k nabízení důkazů k podpoře svých tvrzení jako žalovaný. Nedošlo ani k porušení zásady o projednání věci v přítomnosti účastníka. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na správné závěry učiněné odvolacím soudem, který se řešením právě této otázky zabýval, když posuzoval přípustnost dovolání podle

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž že jde o

námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.

S poukazem na skutečnosti shora uvedené proto Ústavní soud návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, odmítl. Vzhledem k odmítavému výroku ve věci vlastní ústavní stížnosti nebylo třeba rozhodovat o návrhu navrhovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 25. února 1998

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu