Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 249/97

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. D. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j. -100, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.12. 1996, č.j. -81 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j. -100, a to na základě určení Ústavního soudu, že darovací smlouva, uzavřená dne 5.4. 1995 mezi vedlejší účastnicí J. J. a vedlejším účastníkem P. J. o převodu parcely č. 3551/3 k.ú. Č.B., není v souladu s , 4 a 10 odst.2, a d a s , a 95y.

Dále požaduje, aby před rozhodnutím o ústavní stížnosti byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j. -100.

Skutkový podklad stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelka dne 8.11. 1991 darovala první vedlejší účastnici předmětnou parcelu včetně oplocení, venkovních úprav, porostů atd. Součástí této darovací smlouvy byl osobní závazek obdarované, umožnit stěžovatelce vstup na darovanou parcelu a užívání studny, a to na doživotí. V důsledku vzniklých neshod mezi dárkyní a obdarovanou se poté stěžovatelka domáhala vrácení daru podle § 630 odst.1 o.z. První vedlejší účastnice nesouhlasila s tvrzeným porušováním "dobrých mravů" ze strany stěžovatelky a darovací smlouvou ze dne 5.4. 1995 darovala předmětnou parcelu svému synovi - druhému vedlejšímu účastníkovi, ovšem již bez dřívějšího osobního závazku.

S otázkou právoplatnosti obou darovacích úkonů se oba soudy vypořádaly, když současně upozornily na rozdíl mezi věcným břemenem a osobním závazkem obsaženým ve smlouvě a na právní důsledky a závaznost jejich použití.

Ústavní stížností vytýkaná neústavnost darovacího aktu spočívá ve výkladu pojmu "dobré mravy". Stěžovatelka i ve svém vyjádření ze dne 14.10. 1997 znovu uvádí, že porušení těchto dobrých mravů spatřuje právě v dalším darovacím úkonu, tj. následném daru ve prospěch druhého vedlejšího účastníka. Stěžovatelka uvádí, že soudy obou stupňů se s touto otázkou naprosto nevyrovnaly a nesprávně ji posoudily.

Pro posouzení této otázky, lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy"jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.

Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti. V posuzování obou soudů žádné porušení ústavnosti nezjistil.

K vytýkanému porušení řízení před odvolacím soudem, blíže ve stížnosti nespecifikovaném, lze uvést, že v rámci odvolacího řízení účastníci žádné další důkazy nenavrhovali a ani nenamítali, že by soud prvého stupně učinil špatná skutková zjištění.

Konečně stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že jí nepovolil dovolání, ač podle jejího názoru se jednalo o věc po právní stránce zásadního významu. Posouzení otázky "zásadního právního významu" přísluší výlučně soudu. Pokud tedy dospěl krajský soud k jinému názoru, měla stěžovatelka ještě možnost podle , obrátit se na dovolací soud sama, kdy by přípustnost takového dovolání byla dána v případě, kdyby dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí krajského soudu má po právní stránce zásadní význam.

Protože nedošlo k žádnému porušení ústavnosti v jednání a rozhodnutí obou soudů, bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný, a to v obou bodech.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26.2. 1998