Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 314/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.H., M.M., M.H., MUDr. L.M., všech zastoupených advokátem JUDr. R.K., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 11. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé podáním, které po stránce formální splňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ( , ), domáhají se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997 (sp. zn. ), kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1996 (sp. zn. ), ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. listopadu 1996; jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. listopadu 1995 (sp. zn. ) (návrh na vydání věci byl zamítnut). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud ČR,

1

jako orgán veřejné moci, usnesením, jak shora je označeno, porušil jejich ústavně zaručené právo "vlastnit majetek" ( d) a právo na soudní ochranu ( téže) a že v řízení před obecnými soudy, před kterými uplatňovali svůj restituční nárok ( ), byla porušena jejich základní práva i tím, že nebylo vyhověno jejich žalobnímu žádání, jímž se domáhali vydání i té části nemovitosti, na kterou neuplatnila nárok jiná oprávněná osoba, což odůvodnili tvrzením o "možnosti přirůstání spoluvlastnických podílů po oprávněných osobách, které restituční nárok neuplatnily" ( ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat věcnou správnost či zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, neboť úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva (viz např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1. Praha, 1995), neboť jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů, není další instancí v systému obecného soudnictví a jako orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s d (srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).

Ke stěžovateli tvrzenému porušení základního práva vyplývajícího z d postačí dodat, že neúspěch v řízení před soudem nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ústavně zaručených základních práv. Dále k tvrzenému porušení vlastnického práva vyplývajícího z d nutno konstatovat, a Ústavní soud rovněž ve své judikatuře tento princip vyložil, že samotná restituce není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav (

). Zákonná úprava restituce však může v ústavně odůvodněných případech vyloučit zpětné nároky osob oprávněných žádat vydání věci a musí rozlišit postavení osoby uplatňující oprávněný nárok v postavení restituenta a osoby uplatňující nárok na majetek, který tato osoba nevlastnila a nevlastnili jej ani její právní předchůdci. V posuzované věci stěžovatelů tito vystupují jako oprávněné osoby v pozici subjektu, který nemá právní vztah k původním vlastníkům a nemůže jím proto vzniknout oprávnění k uplatnění nároku k tomu podílu, na který nebyl nárok uplatněn jinou oprávněnou osobou. Nejde tedy o právo věcné,

2

tedy ani o právo vlastnické a jeho ochranu nelze proto podřadit pod ustanovení d.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevnost neopodstatněnosti plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovateli v ústavní stížnosti, v níž se jedná v podstatě o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo odkázáno.

Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení jeho patrno [ ].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 11.2. 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR