Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 135/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. E.B., ing. F.M. a doc. MUDr. V.M., všichni zastoupeni advokátkou Mgr. L.R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 1997, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 1997, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 30.11.1995, zn. .

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že shora označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo na stejný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva, zaručenou a 1 d. Zásah do těchto práv spatřují stěžovatelé v tom, že Městský soud v Praze nezrušil rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, kterým nebyly stěžovatelům, jako oprávněným osobám podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen " "), vydány pozemky č.kat. 137 role a č. kat. 138 v k.ú. H. s odůvodněním, že vydání brání překážka uvedená v zákona o půdě, neboť na předmětných pozemcích byla před 1.10.1976 zřízena zahrádkářská kolonie "S". Podle názoru stěžovatelů však byly dány podmínky pro vydání výše uvedených pozemků, neboť se jedná o osadu dočasnou, a orgány ve věci dosud rozhodující opřely svá rozhodnutí o výklad, který je ve svých důsledcích podle názoru stěžovatelů absurdní.

2

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k tvrzení stěžovatelů, že v dosavadních řízeních došlo k porušení jejich práva na stejný obsah a ochranu vlastnického práva, uvedl, že stěžovatelé k předmětným pozemkům vlastnické právo před vydáním rozhodnutí pozemkovým úřadem neměli a rozhodnutí vydaná v dané věci do jejich vlastnického práva tedy nezasáhla.

Ústavní soud při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, i z obsahu spisu Magistrátu hl. města Prahy, zn. , a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. . Zaměřil se přitom na základní výhradu stěžovatelů, týkající se podle nich nesprávného výkladu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, a to ve směru ke znaku "dočasnosti" zahrádkové osady, která se na požadovaných pozemcích nachází od roku 1946. Vzal přitom v úvahu jak výklad obsažený v citovaných rozhodnutích, tak výklad zastávaný v průběhu dosavadních řízení a prezentovaný v ústavní stížnosti samotnými stěžovateli, kteří na rozdíl od orgánu veřejné noci mají zato, že výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nemůže ani v případě zahrádkových osad pominout skutečnost, že se jedná o osadu dočasnou. Ústavní soud považuje za nezbytné v daných souvislostech především uvést, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu pístu. d) y ČR. Pod tímto zorným úhlem je třeba ve vztahu k tvrzení stěžovatelů, že dosavadními rozhodnutími došlu k porušení jejich práva na stejný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva, uvést, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se v tzv. restitučních řízeních nejedná o ochranu vlastnického práva, neboť toto nebylo dosud konstituováno, a konkrétně v restitučním řízení před pozemkovými úřady podle části [l. zákona o půdě je teprve o jeho konstituování rozhodováno. Smyslem restitučního řízení je ovšem nejen posoudit existenci majetkové křivdy a posoudit existenci dalších znaků oprávněných osob, ale současně v souladu se zákonem eventuálně zjistit, zda obnovení vlastnického práva ve vztahu k oprávněným osobám nebrání zákonem uvedené překážky. Pokud tedy jak pozemkový úřad, tak Městský soud v Praze, dospěly k závěru, že obnovení vlastnického práva brání právě některá ze zákonných překážek [konkrétně překážka uvedená v 1 odst. 1 písm. d)] zákona o půdě), a tíhl, že nemůže být obnoveno vlastnické právo vůči původními pozemkům, ale oprávněné osoby mají namísto toho právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků, přichází v úvahu z hlediska ústavněprávního pouze posouzení, zda přijatým výkladem nedošlo vůči stěžovatelům k porušení principu rovnosti, a to ve vztahu ke srovnatelným skupinám osob. Podle názoru Ústavního soudu jak pozemkový úřad, tak správní soud opřel svá rozhodnutí o takový výklad zákona o půdě, který koresponduje s obsahem platné právní úpravy. Jakkoliv se může jevit stěžovatelům nelogické, že u jedné skupiny zahrádkových osad (umístěných v územích na základě územního rozhodnutí počínaje 1.10.1976) znak dočasnosti znamená neexistenci zákonné překážky a u druhé skupiny ( zahrádkových osad zřízených před 1.10.1976) zákonodárce toto rozlišení nestanovil, je podle názoru Ústavního soudu nutno přisvědčit tomu, že výklad obsažený v ústavní stížností napadeném rozsudku Městského soudu v Praze odpovídá obsahu ustanovení zákona o půdě. K tvrzení stěžovatelů, kteří v ústavní stížnosti uvádějí, že při

výkladu ve věci aplikovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě mělo být orgány veřejné moci vycházeno z celkového kontextu zákona, je třeba uvést, že Ústavní soud v tomto směru v postupu orgánů veřejné moci, které ve věci rozhodovaly, neshledal pochybení. Podle zjištění Ústavního soudu orgány veřejné moci opřely svůj závěr o tom, že stěžovatelům není možno pro zákonem stanovenou překážku původní nemovitost vydat, o aplikaci konkrétního ustanovení [§ 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě], které je co do svého

3

obsahu dodatečné určité a srozumitelné. Dovolávání se pak i aplikace dalších ustanovení zákona o půdě, případné celkového kontextu zákona o půdě v otázce určení existence či neexistence zákonné překážky vydání, není proto v tomto případě důvodné. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 1998

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj