Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 383/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H.K., zastoupené advokátem JUDr. A.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 17. 2. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( zák. č. 182/199 Sb.), nicméně formálně vadnou ( ), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 1997 (ve věci ) a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí jak z d ( , ), tak ze samotné y ( úst. ); obšírnou právní argumentací v meritu věci, směřující však nikoli proti napadenému rozhodnutí, ale proti rozhodnutí obecného soudu, jež mu předcházelo (kasační rozsudek níže) dovozuje, že obecný soud rozhodující v její věci podruhé (po opětovném rozhodnutí správního orgánu) pochybil, jestliže nepřezkoumával meritum věci, ale zaměřil se výslovně na otázku, zda správní orgán se řídil

1

právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Předsedkyně senátu obecného soudu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, k výzvě Ústavního soudu ( , ) se k posuzované ústavní stížnosti vyjádřila tak, že odmítla vývody stěžovatelky, poukázala na to, že "vázanost právním názorem soudu je prvořadou povinností správního orgánu, jejíž porušení by bylo samo o sobě v rozporu s ustanovením "a s odkazem k tomu, že vyslovené stanovisko je zcela v souladu s požadavky právní jistoty, navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že jiný senát obecného soudu ve svém kasačním rozhodnutí (rozsudku ze dne 14. prosince 1995, čj. -35) vyslovil právní názor, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, na které uplatnila restituční nárok, že v následném rozhodnutí správní orgán tento právní názor respektoval a v jeho intencích také nově rozhodl a že posléze obecný soud (v jiném senátě) toto, v pořadí druhé, rozhodnutí správního orgánu napadeným rozhodnutím (rozsudkem ze dne 26. května 1997, čj. -25) potvrdil, zaměřiv při svém přezkumu svou pozornost pouze k tomu, zda nové rozhodnutí správního orgánu vychází z právního názoru vysloveného kasačním rozhodnutím obecného soudu.

V takto zúženém rámci přezkumu spatřuje stěžovatelka "disproporci v rovnoprávnosti občanů" a obecnému soudu vytýká, že potvrzením "rozhodnutí, které je zjevně v rozporu se zákonem" neposkytl ochranu jejím právům; námitky stěžovatelky však z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. zák, č. ) neobstojí.

Ústavní soud již dříve ve svých nálezech vyložil, že podle jemu svěřených pravomocí mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., rozhodnutí č. 5, vydání 1. Praha, 1995) a že jeho ingerence do jurisdikční činnosti obecných soudů je vymezena splněním zvláštních podmínek; protože jde o ustálenou praxi Ústavního soudu opakovaně vyloženou v obecně přístupných nálezech, zcela postačí

2

stěžovatelku na tato rozhodnutí odkázat (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1 až 6) a posléze konstatovat, že ony zvláštní podmínky ve věci její ústavní stížnosti splněny nejsou, zejména míří-li nejen svým odůvodněním, ale i návrhovým žádáním (petitem) proti rozhodnutí, jež, z důvodů obecným soudem přiléhavě a ve shodě se zákonem vyložených, bylo samo dříve vysloveným právním názorem obecného soudu téhož stupně omezeno.

Z těchto důvodů a v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná a jako o takové bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [ ].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 17. 2. 1998

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu