Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 339/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. A.P., takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka podala dne 11. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 9. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. -51, ze dne 28. 5. 1997, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. -45, ze dne 29. 2. 1996 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. , ze dne 12. 1. 1996. Podle názoru navrhovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo zakotvené v d (dále jen " ").

Pro řízení před Ústavním soudem vyžaduje , o Ústavním soudu, splnění stanovených náležitostí. Jednou z těchto náležitostí je i povinné zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle cit. zákona. Navrhovatelka však podala ústavní stížnost sama bez právního zastoupení. Ústavní soud proto přípisem ze dne 17. 9. 1997, který byl doručen dne 14. 10. 1997, vyzval navrhovatelku k odstranění vad podání, spočívajících v nedostatku právního

zastoupení. Současně Ústavní soud stanovil lhůtu k odstranění vad, a to v délce 15 dnů. Navrhovatelka dopisem podaným dne 21. 10. 1997, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1997, požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad s tím, že požádala Českou advokátní komoru o pomoc při zajištění právního zastoupení. K uvedené žádosti Ústavní soud prodloužil lhůtu k odstranění vad, a to o 30 dnů ode doručení oznámení o prodloužení lhůty. Ve stanovené lhůtě (3. 12. 1997) však navrhovatelka zaslala Ústavnímu soudu pouze opis sdělení České advokátní komory ze dne 24. 10. 1997 o tom, že jí byl určen konkrétní advokát spolu s podmínkami tohoto určení. Určení samo nespecifikovalo, pro jakou věc je právní zástupce přidělen. Ústavní soud, vycházeje z ustanovení , nepovažoval uvedený přípis za základ právního zastoupení ve smyslu cit. zákona a přípisem ze dne 18. 12. 1997 vyzval navrhovatelku k předložení plné moci pro svého právního zástupce v rozsahu ust. cit. zákona s tím, že jí znovu stanovil lhůtu ke splnění této povinnosti v délce 5 dnů s upozorněním, že pro případ neodstranění vad podání její návrh odmítne. Navrhovatelka však poznámkou uvedenou na rubu doručenky sdělila ústavnímu soudu, že vady podání odstranila zasláním "listiny o zastoupení", kterou mínila výše citovaný přípis advokátní komory.

K předmětné věci je nutno uvést, že obsahuje institut povinného zastoupení advokátem bez ohledu na postavení a kvalifikaci účastníka řízení. Tedy i v případě, že navrhovatelka má právnické vzdělání, musí být pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Tento závěr jednoznačně vyplývá z ust. cit. zákona a je dále potvrzen a odůvodněn i ve stanovisku Ústavního soudu, čj. , v němž se uvádí, že smyslem a účelem ust. cit. zákona je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení.

Dále je třeba k věci uvést, že právní zastoupení pro řízení před Ústavním soudem vzniká na základě plné moci, v níž musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 cit. zákona). Nelze proto připustit, že by právní zastoupení vzniklo jen na základě oznámení České advokátní komory o určení advokáta, který převezme právní zastoupení. Česká advokátní

2

komora uvedeným oznámení pouze plnila svou pravomoc přiznanou , o advokacii, pro případy, kdy účastník nemůže sám vlastním výběrem si zajistit právní pomoc. I v těchto případech však konkrétní právní zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci, úkon České advokátní komory znamená pouze zásah do smluvní volnosti příslušného advokáta, který tak nemůže odmítnout převzetí právního zastoupení.

Ze soudního spisu, sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 1 navíc vyplynulo, že dovolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze, č j. -45, ze dne 29. 2. 1996, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR, č.j. -5 1, ze dne 28. 5. 1997, z toho důvodu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tornu však dovolání nelze ve smyslu a považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ve smyslu citovaného ustanovení je tímto posledním prostředkem odvolání do rozhodnutí soudu I. stupně. Lhůta pro podání ústavní stížnosti pak podle cit. zákona počíná běžet dnem, kdy rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci.

Ze spisového materiálu vyplynulo, že usnesení Městského soudu v Praze, č j. -45, ze dne 29. 2. 1996, nabylo právní moci dne 27. 3. 1996 a tímto dnem počala běžet 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost však byla podána dne 11. 9. 1997, tedy po lhůtě stanovené v § 72 cit. zákona.

Vzhledem k výše uvedenému je proto nutno konstatovat, že navrhovatelka přes dostatečný časový prostor a poučení o tom, že musí předložit plnou moc pro právní zastoupení, neodstranila vadu podání, která brání zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout, protože navrhovatelka neodstranila vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.

Ústavní soud však musel návrh odmítnout i podle. § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 1998

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR