Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 342/97

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. F.Z., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 1997, č. j. -240, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 5. 1997, č. j. -214, za účasti Krajského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. H.R., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 15. 9. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7.1997, č. j. -240, kterým byla podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta odvolání státního zástupce a všech tři obžalovaných podaná proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 5. 1997, č. j. -214. Na základě tohoto rozsudku byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) a § 8 odst. 1 trestního zákona a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši Kč 100 000,- s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ nevykonání tohoto peněžitého trestu.

Stěžovatel namítá, že oba soudy rozhodly o jeho vině především na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jehož závěry, jak dále podrobně rozvádí v ústavní stížnosti, nemají dostatečnou oporu v provedených zjištěních, zejména pokud jde o použití srovnávacího materiálu, posouzení zdravotního stavu A.Š. a podmínek učinění údajného sporného podpisu na závěti. Podle názoru stěžovatele nemohl předmětný znalecký posudek obstát jako objektivní podklad pro závěr o jeho vině, a pokud oba soudy jeho závěry převzaly, nerespektovaly tak zásadu objektivní pravdy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, jenž je jedním ze základních předpokladů spravedlivého procesu. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v rámci hlavního líčení nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování, které mohly ve svém souhrnu výraznou měrou přispět k objasnění povahy a charakteru změn v rukopisu A.Š. v období nemoci. Další pochybení stěžovatel spatřuje v použití zcela neúčinných důkazů, a to v případě otázky jeho nepřítomnosti v D., dne 23. 1. 1994, založených na rozporech ve výpovědích obžalovaných a svědků. Stejně tak považuje z procesního hlediska za neúčinný důkaz i protokol o výslechu J.M. a K.P., kteří byli slyšeni jako svědci v rámci dědického řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením okolností rozhodných pro použití přísnější trestní sazby, tj. posouzení toho, o jakou částku se měl vlastně obohatit. Postup soudů v tomto ohledu považuje z hlediska ustanovení tr. zákona za nezákonný. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené námitky tvrdí, že postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva dát vyslýchat svědky ve smyslu písm. d) této Úmluvy, a zároveň namítá nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. Proto navrhuje zrušit obě napadená rozhodnutí.

K ústavní stížnosti podal vyjádření Krajský soud v Praze. Předsedkyně senátu v něm poukázala na to, že ústavní stížnost je koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, přičemž stěžovatel uplatňuje v zásadě stejnou obhajobu proti obžalobě jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Tato obhajoba byla podle přesvědčení senátu Krajského soudu v Praze důkladně prověřena, provedenými důkazy vyvrácena a rozhodnutí ve věci bylo výsledkem objektivního posouzení řádně provedených důkazů. V podrobnostech pak předsedkyně senátu odkázala na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Podanou ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí, popř. zamítnutí.

Podle přesvědčení Ústavního soudu lze stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti shrnout do konstatování, že soudy nesprávným způsobem hodnotily důkazy. Taková argumentace, přes již ustálenou judikaturu a neustále opakované stanovisko, staví Ústavní soud do pozice další soudní instance. Toto postavení mu však zásadně nepřísluší ( y ČR). Z tohoto důvodu není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak těch, které jsou obsaženy v hlavě páté y.

Odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze nasvědčuje tomu, že soudy postupovaly při svém rozhodování v souladu s ustanoveními § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu a jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodování soudů nic, co by prokazovalo překročení mezí ústavnosti v tom směru, že by řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Samotná skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů a přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků soudu I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace Ústavní soud dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. 2. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj