Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 214/97

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů J.J. a V.J., zastoupených advokátkou JUDr. E.K., o návrhu ze dne 17. června 1997, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, podaným 17. června 1997, se stěžovatelé domáhali přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , ze dne 2. května 1997, a Krajského soudu v Plzni sp. zn. , ze dne 8. července 1996. Uvedli, že důvodem k ústavní stížnosti je jejich přesvědčení, že označenými rozsudky byli zkráceni na svých základních právech a svobodách, zakotvených v ustanovení I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a téže Úmluvy. Poukázali na to, že podle , ve znění pozdějších předpisů, vyzvali povinného k vydání nemovitostí v obci a katastrálním území Ch., a to domu č. p. 289 se st. p. č. 453 o vým. 268 m2, se zahradou č. p. 454 o vým. 430 m2. Těchto nemovitostí byli podílovými spoluvlastníky do doby, kdy byli odsouzeni Okresním soudem Plzeň-sever rozsudkem sp. zn. , ze dne 8. února 1984, mj. k trestu propadnutí majetku. Poté, co byl odsuzující rozsudek dne 14. února 1991 v souladu se zrušen ke dni vydání, oba navrhovatelé, jako rehabilitované osoby, uplatnili nárok na vydání nemovitostí, k nimž neztratili nikdy své vlastnické právo, přičemž se řídili a Poněvadž jak Okresní soud pro Plzeň-sever, tak odvolací Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud jejich návrhu nevyhověly, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil vedle rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni výše uvedených také rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever č. j. -12, ze dne 27. března 1996.

Z obsahu stížnosti a spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. bylo zjištěno, že se stěžovatelé u jmenovaného soudu domáhali uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, svůj nárok odůvodňovali

Soud I. stupně rozsudkem č. j. -12, ze dne 27. března 1996, návrh zamítl s tím, že navrhovatelé nemají, v souladu s , nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti, když nesplňují podmínku občanství České republiky ( zák, č. ). Krajský soud v Plzni přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně v odvolacím řízení a rozsudek, jako věcně správný, potvrdil. Současně rozhodl o přípustnosti dovolání, když poukázal na nutnost řešení otázky zásadního právního významu. Stěžovatelé v dovolání uvedli, že podle jejich přesvědčení, soudy při posuzování jejich věci vycházely z nesprávného právního posouzení, k čemuž došlo nesprávnou aplikací a Soudy měly vykládat oba zákony v kontextu s jejich účelem a smyslem, tedy jako zákony především restituční, jimiž měly být zmírněny následky majetkových křivd. Nejvyšší soud dne 2. května 1997 dovolání zamítl, když se ztotožnil s právním posouzením věci a rozhodnutím Krajského soudu v Plzni. Pokud jde o stížnost navrhovatelů, tato se opět opírá o tvrzení, obsažená v dovolání, zejména pak o

Pro výše uvedené byla stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, a proto ji soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v souladu s odmítl. Nebylo zjištěno, že by se obecné soudy při aplikaci , na nějž se při uplatnění nároku stěžovatelé odvolávali, dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu či s právem na ochranu vlastnictví, když navrhovatelé pro úspěch v žalobě nesplnili podmínku, stanovenou v Poněvadž Ústavní soud odmítl stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost, nezabýval se tím, zda ve věci ochrany vlastnického práva stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 12. ledna 1998

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj