Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 345/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele C.I., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. ,

t a k t o

Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností ze dne 15. 9. 1997 předložil stěžovatel Ústavnímu soudu návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, sp. zn. , kterým potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy - pozemkového úřadu ze dne 6. 3. 1996, zn. PÚ 8921/93, z něhož vyplývá ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), že J.L. a M.N. jsou oprávněnými osobami každý rovným dílem pokud jde o nemovitosti - pozemky parc. č. 370/2, 370/35, 370/37, 370/38, 370/39, 370/40,

1

I, ÚS 345/97

všechny vedené u Katastrálního úřadu P. na LV č. 437 pro katastrální území H. a o pozemek parc. č. 370/34, vedený u téhož katastrálního úřadu na LV č. 1502 pro katastrální území H. Správní orgán dospěl k závěru, že je dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

Městský soud v Praze, na základě opravného prostředku uplatněného stěžovatelem, přezkoumal zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Konstatoval, že oprávněné osoby uplatnily nárok na vydání zemědělského majetku u pozemkového úřadu dne 1. 10. 1991, pozemkový úřad za účasti zástupců oprávněných a povinných osob provedl místní šetření dne 8. 12. 1992 a 22. 1. 1993 a vydal

své rozhodnutí dne 6. 3. 1996.

Městský soud v Praze se vyrovnal s námitkami navrhovatele - zde stěžovatele - týkajícími se formy, kterou majetek přešel na stát, jakož i restitučního režimu, tj. otázkou, zda se na projednávanou věc vztahuje režim , ve znění pozdějších předpisů, či režim , ve znění pozdějších předpisů. Městský soud dospěl k závěru, že s ohledem na fakt, že ke dni právní- moci správního rozhodnutí, kterým věc přešla na stát, šlo o zemědělskou půdu využívanou k zemědělské výrobě a titulem pro přechod byl zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, pozemkový úřad rozhodl správně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Pokud se týká námitky ohledně vyplacení náhrady, v důsledku nevydání prováděcích náhradových předpisů, nebyla žádná vyplacena. Městský soud neshledal ani, překážku vydání dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, když existující stavby byly stavbami jednoduchými. Vzhledem k uvedenému potvrdil rozhodnutí správního orgánu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu namítá údajné porušení základních práv a svobod, spočívající v tom, že soud použil nesprávný a nepřípustný výklad

2

I, ÚS 345/97

otázky přechodu pozemků na stát a správní orgán ani soud se nezabývaly otázkami ustanovení zákona o půdě, ve znění novely č. , bránícími vydání předmětných nemovitostí. Podle textu tohoto ustanovení věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně této věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Stěžovatel si vykládá toto ustanovení tak, že omezující podmínka 1. 9. 1993 se vztahuje pouze na převod majetku do vlastnictví jiné osoby než státu a okolnost privatizace majetku není tímto datem omezena; nelze proto vydat majetek, který byl privatizován i před tímto datem.

Stěžovatel dále namítá porušení a 2 odst. 3, a y ČR, č1. 11 d, Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle y ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, podle y ČR Ústavní soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.

Soudce zpravodaj na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí správního orgánu i soudu a spisového materiálu zjistil, že právní i faktická podstata namítaného porušení spočívá v otázce výkladu zákona soudem a v hodnocení materiálního i právního stavu.

Odvolání na , a je příliš všeobecné, když ČR sama právní stát sice charakterizuje, ale nedefinuje jej, a contrario pojmu základních práv a svobod, který je definován v d, která je součástí ústavního pořádku. Z toho, co bylo soudem projednáváno a z rozhodnutí, které bylo výsledkem, nelze odvodit, že by jím byl narušován charakter právního státu ani základů demokracie v něm.

3

Právě naopak byl to soud i správní orgán, které řádně aplikovaly restituční zákony vycházejíce nejen z jejich textu, ale i záměru zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského majetku v období let 1948 až 1989. Ani odvolání na y základních práv svobod, Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a y ČR není případný. Všechna tato ustanovení, jichž se stěžovatel dovolává, se dotýkají, nebo mají dotknout, vlastnického práva. Jak z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, podléhá ústavní ochraně vlastnické právo liz konstituované. V tomto případě však proběhlými spory mělo být toto právo teprve určeno.

Při posuzování návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud vychází z principu, že své pravomoci vykonává zejména tehdy, došlo-li ze strany orgánů veřejné moci k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. To znamená, že Ústavní soud nezasahuje. do jejich jurisdikční činnosti, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti jednají a rozhodují ve shodě s ustanoveními předpisů, jak byly v předchozí větě naznačeny. Z ústavního principu nezávislosti soudu plyne také zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při své rozhodovací praxi respektují principy dané ustanovením a řídí se předpisy, jak výše uvedeno, Ústavní soud nehodnotí již obecným soudem provedené důkazní řízení, a to dokonce ani v tom případě, jestli by se sám s jeho hodnocením neztotožňoval. Samotný fakt určitého hodnocení a výklady zákona obecným soudem nezakládá automaticky porušení ústavněprávních principů, když právě obecné soudy jsou povolány k výkladu a aplikaci zákonů na konkrétní případy.

S přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše, nezjistil soudce zpravodaj porušení ústavních práv stěžovatele a neshledal ani důvod, z něhož by mělo být vyhověno návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí ať správního orgánu či soudu, neboť svá

4

právní stanoviska řádně odůvodnily a opřely o platné znění zákona. Výjimku nečiní ani připomínka týkající se zákona o půdě, který byl doplněn novelou č. platnou od 9. 2. 1996 ve zněni, které je uvedeno výše. Nelze sdílet názor stěžovatele, že na projednávaný případ lze aplikovat toto ustanovení § 14a zákona o půdě, které je jednak spojeno s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb., jednak by jeho aplikace působila retroaktivně.

Vzhledem k záměru zákona o půdě, jak byl výše zmíněn, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů ať již podle občanskoprávních předpisů nebo např. podle , o podmínkách převodu majetku na jiné osoby. Jakýkoliv jiný výklad by činil prakticky bezcenným blokační ustanovení zákona o půdě č. , jež zní: "Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství, převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné". V této věci je třeba upozornit i na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 12. 1997. Ostatně i , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, výslovně stanoví, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, např. restitučních, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.

Z titulu námitek předložených stěžovatelem soudce zpravodaj nezjistil žádné porušení ústavněprávních předpisů a dospěl k závěru, že stěžovatel předložil návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Proto podle ustanovení , o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, svým usnesením

5

návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu

6