Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 415/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. ledna 1998 ve věci ústavní stížnosti V.Š., zastoupené advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 1996, čj. -99, doplněného usnesením téhož soudu ze dne 27. 1. 1997, čj. -115, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1997, čj. , -132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 1997, čj. , -136,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že při hodnocení provedených důkazů soudům obou stupňů unikla základní skutečnost, totiž že ohledání místa bylo provedeno za podmínky světla, ačkoli při úraze byla všechna okna zakryta těžkými červenými závěsy a viditelnost byla závislá pouze na umělém osvětlení. Za zcela základní pochybení obou soudů je třeba považovat nesprávnost právní logiky při vymezení obecné odpovědnosti žalované strany jako právnické osoby a naproti tomu vymezení pojmu zavinění, které musí být nezbytně spojeno s podmínkou

- 2 -

subjektivní, tedy s vědomím a vůlí zletilého a svéprávného subjektu. V projednávané věci oblíbený český justiční pozitivismus nedovolil obecným soudům docenit skutečnost, že neovládnutelný pohyb ve tmě u staršího člověka, navíc v situaci, která technicky (stavebně) neodpovídá právním předpisům, stěží může být spojen se spoluzaviněním, a to dokonce až do výše 50 % základu. Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo tedy k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a stěžovatelka se proto domáhá jejich zrušení.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že citovaným rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 9. 1996 byla žaloba, směřující proti žalovaným N., M.L. a JUDr. J.K. na solidární zaplacení částky 84 935,- Kč s příslušenstvím, zamítnuta, zatímco žaloba proti žalovanému G., byla shledána opodstatněnou do výše jedné poloviny. Již uvedeným usnesením tohoto soudu ze dne 27. 1. 1997 byl shora uvedený rozsudek doplněn tak, že stěžovatelka a žalovaní N. a M.L. nemají právo na náhradu nákladů řízení a že naproti tomu stěžovatelka je povinna zaplatit žalované JUDr. J.K. na nákladech řízení částku 3 380,- Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalovanými N. a M.L. potvrdil, zatímco ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou JUDr. J.K. jej změnil tak, že výše nákladů činí 7 670,- Kč. Dále zavázal stěžovatelku zaplatit čtvrté žalované JUDr. J.K. na nákladech odvolacího řízení 8 850,- Kč. Usnesením ze dne 30. 6. 1997 Městský soud v Praze opravil napadený rozsudek v uvedeném výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně mezi stěžovatelkou a žalovanou JUDr. J.K. tak, že tyto náklady činí 6 490,Kč.

Městský soud v Praze se pro účely svého rozhodování nespokojil s výsledky ohledání na místě samém, provedeného soudem prvého stupně, ale provedl sám opětovné ohledání v prostorách, kde došlo k úrazu stěžovatelky. Na podkladě tohoto důkazu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že k pádu stěžovatelky nedošlo v důsledku zaviněného porušení právní odpovědnosti žalované společnosti G., jako uživatele předmětných prostor a provozovatele pohostinských služeb, ale

- 3 -

především jednáním stěžovatelky. V rozhodné době byla totiž chodba před toaletami osvětlována i jinými zdroji světla, především hlavním lustrem kavárny v přízemí, a navíc jak na chodbě před toaletami, tak na místě dostupném ještě před vstupem do vlastních prostor dámské toalety byly umístěny funkční vypínače, jimiž bylo možno bez obtíží toaletu osvětlit, což však stěžovatelka neučinila. Podle názoru městského soudu by druhý žalovaný jako uživatel a provozovatel příslušných nebytových prostor mohl sice odpovídat za stěžovatelce vzniklou škodu podle ustanovení , k úrazu stěžovatelky však nedošlo v důsledku zaviněného porušení právních povinností z jeho strany. V tomto směru nelze sice proto upřít oprávnění stěžovatelčině výtce, že ustanovení upravuje odpovědnost za škodu na základě principu presumovaného zavinění, toto pochybení nelze však v projednávané věci považovat za relevantní, neboť městský soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatelka si škodu výlučným zaviněním způsobila sama. Jinak Městský soud v Praze se správně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, pokud jde o zamítavý výrok o věci samé ve vztahu mezi stěžovatelkou a zbývajícími žalovanými, a to proto, že nejsou a nemohou být v tomto sporu nositeli tvrzené hmotně právní povinnosti.

Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se také stalo, podmínky dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů obecnými soudy. V projednávané věci nelze navíc pominout ani to, že důkaz ohledáním na místě samém provedly soudy obou stupňů, takže v řízení před obecnými soudy byly nepochybně vytvořeny podmínky spravedlivého a nestranného procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 d.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. ledna 1998

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj