Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 231/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci J.K., M.C. a E.P., zastoupených advokátem Mgr. J.Č.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelky podaly dne 1. 7. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 2. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. -12, ze dne 26. 5. 1997, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR o rozkladu, čj. 4071/96-1000, ze dne 10. 12. 1996. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru navrhovatelek porušena jejich práva zakotvená v a d (dále jen " ") a rovněž napadené rozhodnutí bylo porušením y ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Vrchního soudu v Praze. Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, vyplynulo, že navrhovatelky uplatnily restituční nárok, u něhož vznikla pochybnost, zda se na tento případ vztahuje Na základě žádosti

1

Okresního úřadu, pozemkového úřadu v R., rozhodlo Ministerstvo zemědělství ČR - ústřední pozemkový úřad jako věcně příslušný správní orgán podle , že předmětná nemovitost (cihelna na st. p. č. 45 v k.ú. H.) je nemovitostí, na kterou se vztahuje cit. zákon. K rozkladu povinné osoby rozhodl ve věci ministr zemědělství výše uvedeným rozhodnutím tak, že předmětná nemovitost není nemovitostí, na kterou se vztahuje cit. zákon. Proti výše uvedenému rozhodnutí ministra zemědělství podaly navrhovatelky správní žalobu, kterou se domáhaly, aby Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil.

Vrchní soud v Praze usnesením, čj. -12, ze dne 26. 5. 1997, zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství. V odůvodnění uvedl, že řízení musel zastavit proto, že napadené rozhodnutí ministra zemědělství bylo vydáno v řízení podle Toto ustanovení zakládá pravomoc Ministerstva zemědělství ČR, ústředního pozemkového úřadu rozhodovat v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě. Takovým rozhodnutím, podle názoru Vrchního soudu v Praze, je řešena pouze otázka, zda předmětné nemovitosti jsou nebo nejsou zemědělským majetkem ve smyslu ust. zákona o půdě. Uvedená otázka je otázkou předběžnou a na jejím posouzení závisí rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí, řešící nikoliv věc samu (v posuzovaném případě restituční nárok), ale pouze předběžnou otázku, je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle (dále jen " ") vyloučeno ze soudního přezkumu.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. -12, ze dne 26. 5. 1997, podaly navrhovatelky ústavní stížnost. V ústavní stížnosti uvádějí, že rozhodování podle zák. o půdě nelze považovat za rozhodnutí předběžné povahy. Navrhovatelky se domnívají, že situace, v níž je takové rozhodnutí činěno, neodpovídá situacím, v nichž se obvykle přijímáno rozhodnutí předběžné povahy. Podle si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek sám nebo dát podnět příslušnému orgánu k zahájení řízení. V úpravě zákona o půdě však podle názoru stěžovatelek správní orgán, tj pozemkový úřad takovou volbu nemá, protože v pochybnostech žádá o rozhodnutí příslušný ústřední orgán státní správy. Navrhovatelky naopak tvrdí, že rozhodování podle je rozhodováním ve věci samé. Vzhledem k tomu nebyl vrchní soud oprávněn zastavit řízení a odepřít tak navrhovatelkám soudní ochranu. Pokud tak

vrchní soud učinil, porušil svým rozhodnutí us. a y a ust. y ČR. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhovatelky žádají, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud si k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. V podaném vyjádření Vrchní soud v Praze znovu dovodil, že rozhodování podle je rozhodnutí předběžné povahy, které nepodléhá samostatně soudnímu přezkumu. Z rozhodnutí předběžné povahy vychází pak další rozhodnutí konečné povahy, jímž je zasahováno do práv a povinností určitého subjektu. Soud pak na základě žaloby nebo opravného prostředku činí teprve toto konečné rozhodnutí, přičemž zároveň přezkoumává i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro správní orgán bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup ( ). Navrhl proto, aby Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítl.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a konstatoval, že usnesením Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno právo navrhovatelek domáhat se soudní ochrany. Rozhodnutí ústředního pozemkového úřadu a následně rozhodnutí ministra zemědělství ČR podle není konečným rozhodnutím restitučního sporu, ale rozhodnutím o správních rozhodnutí předběžné povahy je sice vyloučen, podle ust. jde však o výluku v rámci samostatného řízení. Tímto ustanovením není vyloučen soudní přezkum správního rozhodnutí, které se případně o takové rozhodnutí předběžné povahy opíralo. Podle ust. lze v rámci

3

soudního přezkumu správního rozhodnutí ve věci samé přezkoumávat i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se konečné rozhodnutí opíralo, jestliže toto dříve učiněné správní rozhodnutí bylo pro ně závazné a nebyl-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem posoudil Ústavní soud přípustnost podané ústavní stížnosti. Podle ust. je ústavní stížnost přípustná, jestliže navrhovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový procesní prostředek se nepovažuje pouze obnova řízení. Uvedené ustanovení je základem rozhodování Ústavního soudu, který proto nemůže vstupovat do probíhajícího řízení a tím předurčovat jeho výsledek dříve, než jsou proto splněny potřebné podmínky stanovené zákonem. V předmětné věci nebyly v uvedeném smyslu vyčerpány ještě všechny procesní podmínky, a proto je v naznačeném slova smyslu ústavní stížnost nepřípustná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 1998

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR